Jazz na Blue Note,Prestige, Impulse! a dalších labelech na přelomu 50. a 60. let

[PGH]

To jsem viděl a bylo to fajn a na závěr jak mu pouštěl nějakou jeho starší nahravku asi to byl obývák bylo vidět kousek beden Avalon.

[tm.watch]

Tak to jsem si nevšiml, zkusím si to zase připomenout. Já spíš koukal na toho Keitha a říkal si jak to asi celé vnímá? Jestli s hrdostí (to by teda sakra měl!), nebo smutkem po dávných časech, je nad věcí...? Cítil jsem z něj ale dost emocí.

[Mark Levinson]

Krásně popsáno jak došlo k legendárnímu koncertu v Kolíně, díky za to. Člověk znalý to ví, ale neuškodí opakování, případné doplnění detajlů. Každopádně, krásně se to čte a navíc, člověk dostane chuť si tu desku hned pustit (i když na digitálu).

[Subumbra - SPaudio]

Já věřím, že seznámení se s okolnostmi, za jakých se koncert odehrál může pomoct změnit kritické pohledy na zvukovou stránku koncertu potažmo záznamu,
přinést pochopení a shovívavost k nedokonalosti, která by za běžných podmínek mohla být oprávněně kritizována, věřím že i efičák a další kteří tyto informace zatím neměli, mohou dnes na Jarrettův výkon pohledět z trochu jiného úhlu :-)
Jěště se musím vrátit k momentu který mi utkvěl v paměti z našeho setkání u Mariána loni, když jsem tam toto LP pouštěl, tak tm.watch pronesl něco jako "jsem si nikdy nevšiml jak moc je to piano na limitu" Tome snad jsem to nepomotal......, musím říct že já jsem mnohdy měl pocit, že mám doma něco špatně když to hrálo, zarovnání přenosky , azimut..... každopádně po upgrade gramofonu(odstranění odproužených noh a odsávání) se s 3kg klampem i ten projev piana v úvodních pasážích koncertu(Part I) výrazně zlepšil :-), takže by se dalo říct, že nedokonalý gramofon může ještě podtrhnout a zdůraznit nedostatky v záznamu.....

[samcus]

Honzo (Subumbra ) nevíš jak je to s vydáním tohoto : https://www.discogs.com/release/2576423 ... arty-Vol-2
A jestli neexistuje 1. Nikde nic nemohu objevit a když tak je to divný.

[Subumbra - SPaudio]

Honzo (Subumbra ) nevíš jak je to s vydáním tohoto : https://www.discogs.com/release/2576423 ... arty-Vol-2
A jestli neexistuje 1. Nikde nic nemohu objevit a když tak je to divný.

Petře, zajímavý titul, informace, že původní vydání vyšlo na Elec record je trochu zvláštní neb to byl japonský label, který skončil právě v roce 1976, což by napovídalo, že katalog někdo převzal nebo alespoň některé tituly, u Elec jsem ale našel pouze jednu nahrávku Illinoise Jacqueta a to ze 72. ale vydána byla až 1974 ansámbl je v totožném složení ale tracky neodpovídají, pouze "Polka Dots & Moon Beams"
https://www.discogs.com/release/8176647 ... l-Jack-Six

každopádně asi by to stálo i za koupi, není to nikterak drahé a obsahově to nejspíš nebude zaostávat za "Birthday Party" což je prostě super a velké díky Tobě že si tento titul představil.
Ono složení této grupy je v podstatě zárukou skvělého jazzu Garry Mulligan baryton, Kenny Burrell kytara, Roy Haynes bicí, ano ten Roy Haynes co později tvořil s Chickem Coreou a Miroslavem Vitoušem Trio Music, nebo trumpetista Art Farmer, který ale v tomto snímku hraje na křídlovku,
Zmíněný japonský snímek byl pode všeho nahrán v Tokyu v Teichiku Studio, a byl vydán pouze jednou v roce 1974, takže souhlasím s Tebou že kolem tohoto represu z roku 1976 je trochu nejasno, v databázi Discogs figuruje i položka "testpresing"

R-7140870-1434632963-9337.jpeg

ale z fotografie labelu je patrný název "Jazz At Town Hall" což je úplně jiný titul ovšem rovněž zajímavý, Illionoise Jacqueta zde doplňuje na tenor skvělý Arnett Cobb jehož dvě alba na Prestige jsem zde představoval loni, snímky se jmenují Party Time a More Party Time, že by náhoda.....:-), oba snímky považuji za jedny z nejlepších saxofonových nahrávek co jsem slyšel.

No během tohoto psaní jsem mi podařilo koupit jak
Illinois Jacquet, Arnett Cobb With Milt Buckner, Panama Francis - Jazz At Town Hall (LP, Album) (JRC Records - 11433) není uvedeno datum vydání ale pokusím se dopátrat podle matric až deska příjde, je to každopádně původní vydání v Mint stavu ještě zalepené, z USA

R-6654939-1424022108-9191.jpeg

a zároveň Illinois Jacquet - Birthday Party Vol. 2 (LP, Album, RE, Mon) (JRC Records - JRC-11434) též v Mint stavu tentokrát z Francie.

R-25764235-1673713152-1037.jpeg

Japonský titul z roku 1974 na Elec Record zatím nechám ještě v košíku.....

R-8176647-1492078600-9415-1.jpeg

R-8176647-1456583543-7406.jpeg

Ještě se Tě musím zeptat Petře, zda už tuto desku máš a nebo zvažuješ teprve její nákup, pokud máš tak přesně kterou verzi, prosím , těch variant s různými labely a všechny z roku 1976 je tam několik tedy tři (černý, růžový,řervený) + verze pro Belgii která je nejspíš rovněž z roku 1976.

[samcus]

Honzo, díky. Asi si stejně jako já čerpal info na Discogsu. Něco jsem našel i vikipedii. A ještě někde. Ale nic jasnýho.
Desku mám už několik let. Věděl jsem, že je na ní fantastická muzika a s velmi dobrým zvukem. Ještě jednou dík.

[Subumbra - SPaudio]

Přátelé dorazil Illinois Jacquet z Francie.
Illinois Jacquet – Birthday Party Vol. 2 JRC Records – JRC-11434 1976

IMG_0249.jpeg

Musím tedy přiznat, že počáteční představy o nejasnostech okolo tohoto alba, jak je vnímal i Petr "samcus", byly předzvěstí nevídané směsi kuriozit.
Album, jsem koupil jako Mint, tedy nehrané nové, nepoužité, panenské, nevím jak to ještě specifikovat, přišla ale deska v poněkud opotřebeném obalu a ve stavu že přes prach nebylo skoro vidět drážky( s malou nadsázkou), vypral jsem tedy a zjistil ze opticky není Mint stavu daleko, takže jsem šel roztočit gramofon.
Strana A začíná skladbou Ebb Tide 4:00 min, na mém labelu ale strana A začíná trackem č.3 rovněž se jmenuje Ebb Tide, jenže strana má jen tracky dva a ten první trvá 14minut. Neřeším, pouštím, je to Bop jak z konce 50. svižné tempo, v sólových partech se postupně představí celý soubor, skvěle nasnímané nástroje, skladba má spád, velmi dobře se to poslouchá, prostor, separace nástrojů je to opravdu velmi dobrá nahrávka a navíc s vynikajícím obsahem, druhou skladbou je tedy zákonitě Polka Dots & Moon Beams, pěkná baládka, opět vynikající zpracování, jen se v mixu bicí přestěhovali z mona do pravého a Kenny Burrell se tím pádem přesunul do levého.....Strana dvě nebo tedy správně strana 1 začíná zábavnou sambou a by vás přivedla k vrcholu celého alba čímž je Jacquetovo Birthday Party Blues, 10 minutový klenot, který řadím mezi nejlepší jazzové skladby co znám. V houpavém rytmu blues si "povídá" Mulligenův baryton s Farmerovou křídlovkou, Mulligan nahodí, Farmer odpovídá, po chvíli se role vymění a Farmerova křídlovka exceluje za jemného pobroukávání Mulligenova barytonu, vše ve skvěle zpracovaném záznamu z naprosto vynikajícím zvukem.Skladba vrcholí v podání Jacquetova tenoru se "sborovým" doprovodem ostatních dechů a kytary aby v úplném závěru předvedl neuvěřitelné zvukové kreace na svůj nástroj, jako by zkrz ten saxofon mluvil, něco podobného jsem viděl u Nata Adderleyho na cornet(ano bratr Juliana "Cannonballa").
Závěrečná skladba The Shadow Of Your Smile je jako přídavek na koncertu, na uklidnění na rozloučenou. Vynikající album, pouštím celé znovu....
Toto album považuji za vyjímečné obsahově i vlastním zpracováním nahrávky, je vidět že na západním pobřeží prostě uměli.Deska se dá koupit
kolem 40,- Eur Nm, je paradoxně levnější než remaster od Bernieho Grundmana z roku 1999, takž v tomto případě jednoznačně doporučuji originál.
Nyní se ještě krátce vrátím k onomu misprintu na labelu. To není samozřejmě žádná vzácnost, tyto chybičky se prostě stávaly jak u velkých tak i těch nejmenších společností, ty ale obvykle neměly prostředky na opravy, tak se lisovalo i s vědomím, že je někde něco špatně. V tomto případě tedy na straně A labelu byly natištěny tracky s pořadovým číslem strany B,

IMG_0252.jpeg

IMG_0251.jpeg

ale aby toho nebylo málo štítky byly ještě prohozeny a tedy na špatné straně desky a k tomu jsou tracky špatně uvedeny na obalu, takže tady se toho nepovedlo trochu více na jednou.

IMG_0253.jpeg

Gól už tomu po té dodal Discogs, kde jsou tracky uvedeny jako A3, A4, A5 a B1, B2, tak na toto už moje hlava opravdu nestačí:-)
Soudě podle další verze labelu rovněž z roku 1976 je správné pořadí skladeb
A1 Ebb Tide
A2 Birthday Party Blues
A3 The Shadow Of Your Smile
B1 On The Beach
B2 Polka Dots & Moon Beams

Na cestě z USA je stále ještě Illinois Jacquet, Arnett Cobb With Milt Buckner, Panama Francis – Jazz At Town Hall, JRC Records – 11433, na Discogs jsou v databázi pouze dvě verze obě vydané v USA , každá se jmenuje úplně jinak a ani u jedné není uveden rok vydání, jediné vodítko je katalogové číslo JRC-11433 ( Birthday Party Vol. JRC-11434,) jsou to po sobě navazující katalogová čísla, takže předpokládám opět nějakou zajímavost:-)

[samcus]

Honzo, to se čte jak detektivka Jak dorazím k sobě domů, kouknu na to a dám report.

[Subumbra - SPaudio]

Tak zásilka z USA dorazila a jestli předchozí album Illinoiese Jacqueta doprovázely nestandardní okolnosti, album Illinois Jacquet, Arnett Cobb With Milt Buckner, Panama Francis - Jazz At Town Hall (LP, Album) (JRC Records - 11433) pokračuje bohužel ale tím méně potěšujícím způsobem.

IMG_0362.jpeg

Album přišlo skutečně ještě v zalepeném obalu , bohužel deska Mint stavu neodpovídala a k tomu výlisek velmi nekvalitní, nekonečné množství bublinek, prohnutá jak mísa spousta různých map a "fleků", že kdyby to nestálo 6USD tak bych si řekl, že to někdo zatavil do igelitu, aby to mohl prodat jako novou věc, při této ceně o tom ale pochybuji a spíš si myslím, že v těchto letech už byla kvalita US výlisků nestabilní a možná právě produkce menších labelů tím utrpěla.Každopádně není to jediný problém tohoto alba, jedná se o živý záznam z New Port festivalu a nezní to úplně dobře, nahrávka je mono a působí skoro neprofesionálně, bohužel ani obsahově to není žádná sláva, takže po dlouhé době album které mě vyloženě zklamalo a je tedy za mě nehodno doporučení, asi bych doporučil opatrnost s labelem JRC obecně, já rozhodně další titul z této stáje raději riskovat nebudu.
Bohužel není každý den posvícení, ale když nejde o život........

IMG_0361.jpeg

[samcus]

No když nejde o život, tak jde jen o prachy. No nic - byli přeci jen tvoje. ( ps: co dát místo chechtajícího smajlíka, když nás admin takhle omezil ?) Honzo, v dobrým - děkujeme že je za nás obětoval. A stejně s tou Narozeninovou Oslavou 1. vs 2. nic nevíme. Ale muzika je to skvělá

[Subumbra - SPaudio]

Jojo je to tak, kdyby tam nebyla ta pošta a DPH tak jde o srandu.....na druhou stranu, měl jsem tolikrát štěstí na skvělé nákupy, že to beru sportovně, prodejce byl navíc fér, takže jsme se o to podělili 50:50, zkusím to ohřát a narovnat protože ta strana co je prohnutá "nahoru" se nedá ani 4kg klampem domáčknout zpět, takže to hraje ve vzduchu a to víme že je špatně, no uvidíme, ale jak jsem psal, oproti Birthday Party to není ani obsahově žádná sláva.....
Já se trochu obávám, že Birthday Party Vol.1 možná ani neexistuje, to album je skvělé, však ho máš doma tak víš sám nejlépe, takže by bylo velmi zvláštní kdyby Vol.1 natočili, že by se někde neobjevilo, ale tenhle Jazz At Town Hall je označen Vol.1 a žadné další Vo.2 opět není....napadá mě tedy, že Vol.1 je prostě Jazz At Town Hall a Vol.2 označili Birthday Party, je to fakt jak z té knížky "Poslední deska" ale toto vysvětlení mi dává největší smysl

[MANA]

Zdravím fanoušky jazzu,
dnes jsem se zastavil u Honzy při návratu ze služební cesty na rychlé kafe a pokec - teda takto jsem si to na začátku plánoval
Honza samozřejmě jako správný hifista a hostitel mi udělal voňavé kafe a usadil do poslechového místa. S jeho typickým šibalským úsměvem a natěšeným výrazem mi ukázal elpíčko u kterého pouze konstatoval - tak tohle Ti musím pustit. Zmínil také, že si o něm mohu přečíst v tomto vlákně a za objevení této výborné desky vděčí našemu společnému hifi příteli Samcusovi, kterého tímto zdravím - ahoj Petře
Jednalo se o album Illinois Jacquet – Birthday Party Vol. 2 JRC Records – JRC-11434 1976. Pro mě přesně ten zvuk a hudba, která mě vždy dostane. Přesně jak Honza popisuje, tak i celé album zní a na fandu jazzu zapůsobí. Nástroje jsou velmi realistické. Zde si při poslechu u Honzy člověk uvědomí, jak dobře a neskutečně pravdivě může jazzová nahrávka znít. Ta reálná uvěřitelnost společně s vynikající lokalizací nástrojů a prostorem je něco výjimečného a jen opravdu velmi dospělá sestava dokáže tuto uvěřitelnost reprodukovat. Pokud se k tomu přidá takto výborně nahrané album, tak se z toho stává zážitek. Mám poslech u Honzy moc rád a vždy jsem v očekávání, jaký skvost mi Honza pustí tentokrát. Skladba Birthday Party Blues je opravdu parádní počin a skutečný zvukový požitek. Honzův popis k této skladbě naprosto sedí. Připadáte si, jako byste byl přímým účastníkem této vynikající hudební šou. Rozhodně Honzu poprosím, zda by mi album objednal a také ho vzal na páteční a sobotní akci
Moc Ti děkuji Honzo za dnešní příjemné chvilky a možnost poslechu uvedeného a pro mé uši vynikajícího alba
Milovníkům jazzu opravdu doporučuji. Za mě jednoznačně plný počet
Měj se fajn Honzo a brzy na viděnou
Marián
ještě fotečka tohoto klenotu

IMG_5574.jpeg

[samcus]

Ahoj Mariáne, taky zdravím. Ještě malá poznámka k této desce.
Je potřeba si pořídit toto vydání https://www.discogs.com/release/4863692 ... hday-Party od Groove Note. Je ještě zvukově dál než desky od JRC. Mastering dělal Bernie Grundman a je to znát. Honza má tu od JRC. Nehledě, že k tomu Groove je přiložena jako bonus SP deska.

[Miles]

Nerad vstupuji do vašeho výkladu a komentářů , jen vám chci ukázat jak tedy vypadá vydání od Grove Note plus onen přiložený sing na 45 ot

IMG_0062.jpeg

IMG_0063.jpeg

IMG_0064.jpeg

IMG_0065.jpeg

IMG_0066.jpeg

IMG_0067.jpeg

IMG_0068.jpeg

[Subumbra - SPaudio]

Nerad vstupuji do vašeho výkladu a komentářů , jen vám chci ukázat jak tedy vypadá vydání od Grove Note plus onen přiložený sing na 45 ot

Milesi díky za všechny, že jsi "vstoupil" teprve z Tvého příspěvku mi došlo, že je to tedy "původní album" + dva tracky na 45,
bylo by velmi zajímavé srovnání masteringu od BG s původním, já vím že se to těžko hodnotí když to srovnání není, ale mohl bys se trochu podělit o pocity z poslechu, případně jestli se Ti někdy dostalo možnosti porovnat nějaký originál s BG remasterem, já tu možnost měl několikrát a nedopadlo to nikdy moc dobře, ale v tomto případě to může být samozřejmě jinak, řezání na té "Scullyně" s lampáčema za mě dává velké naděje na skvělý výsledek, Sculley měl i RVG a náš "new master" Kind Of Blue se řeže také na stejném soustruhu Sculley a zní to fantasticky, teď děláme druhou stranu, tu první už mám na lacqueru doma:-) ale to nechme na jindy, chtěl jsem tím jen říct, že analogový pás a Sculley s lampama je velikou výhodou a předpoklad pro ten nejlepší možný výsledek, samozřejmě je třeba ještě skvělý masteringový inženýr a správná představa o tom jak to má znít.
Jinak budeme všichni moc rádi, když se podělíš o své zkušenosti častěji, o tom že máš co nabídnout vůbec nepochybuji

[Subumbra - SPaudio]

Tak jsem postupně začal přehrávat odložené Lps, protože jsem se čtyřkilovým klampem našel konečně zábavu i u nahrávek, kde jsem věděl, že můj systém s tonálním balancem na hraně nebo spíš za hranou směrem "dovrchu" nedovolil plně uspokojující poslech. Nastal kýžený klid a úbytek parazitních "výšek" přinesl řekněme uspokojivé tonální vyvážení.....Dnes jsem sáhl po Johnu Coltranovi a sice po jeho 3.albu u Impulse!
The John Coltrane Quartette – Coltrane Impulse A-21 mono (AS-21 stereo) 1.US 1962.

IMG_0396.jpeg

Je to "nový" Coltrane velmi brilantní, technicky dokonalý, popisovat tuto nahrávku nemá smysl, je to Coltranova klasika po roce 1960, možná snad jen to, že na rozdíl od dalších alb natočených pro label Impulse! vnímám v jeho herním projevu trochu více "muzikálnosti", nechci aby to vyznělo hloupě, ale u některých alb jsem měl pocit, že poslouchám ukázku technické ekvilibristiky, exhibici neuvěřitelné technické dovednosti a důkaz nekonečných hodin strávených cvičením, jen chybělo trochu té poetičnosti, kterou na tomto albu nacházím........píše se, že v této době po příchodu z klubu kde měl večerní angažmá ještě do noci cvičil, posedlost technickou dokonalostí......Velmi intenzivně to vnímám při srovnání herního stylu třeba se Sonnym Rollinssem....
Toto album patří k povinné výbavě jazzového fandy, samozřejmě doporučuji raději originál z roku 1962 není stále za nesmyslné ceny, repres z roku 1965 je k mání ve VG+/NM za 199Eur v Německu, z 1966 ve stejném stavu z Holandska za 70Eur, obe jsou stále z původního masteringu a stamperů od Long Wear Plating, takže asi dobrá příležitost

IMG_0398.jpeg

IMG_0397.jpeg

[Subumbra - SPaudio]

Přátelé zítra a v sobotu se s mnohými z Vás potkáme v Uhříněvsi u Mariána na což se nesmírně těšíme, jak jsem slíbil budou lacquery Kind Of Blue(právě v tuto dobu se dořezávají) a tak bych se rád zeptal, zda někdo nemá Kind Of Blue od Analogue Production (Bernie Grundman) z roku 2021
https://www.discogs.com/release/1888406 ... nd-Of-Blue
velice by nás zajímalo srovnání s "naší" verzí

R-18884065-1634210422-5751.jpeg

Takže popřeji všem dobrou cestu do Prahy na výstavu a zítra či v sobotu u Mariána

[Subumbra - SPaudio]

V týdnu dorazila zajímavá zásilka LPs z Holandska, než představím její obsah dovolím si malé ohlédnutí za prezentací u Mariána při Pražské výstavě čistě z pohledu vinylisty.
Pátek začal návštěvou Toma(tm.watch) tedy všichni naladěni na stejnou notu a šlo zejména o poslech Kind of Blue z lacqueru od ST, myslím, že spokojenost nastala a pokračovala i v poslechu starších titulů, premiéru měl Illinois Jacquet Birthday Party Vol. 2 JRC Records – JRC-11434 1976, rozebíraný nedávno, i přes nedostatky tohoto konkrétního exempláře skvělý zážitek a všem se líbilo. Před polednem dorazila parta ze Slovenska, Blesk666, Bubuxin, cough...., a právě Ivo(cough) jako specialista na klasiku přivezl spoustu "materiálu" .

IMG_0419.jpeg

IMG_0418.jpeg

Krom jiného tyto dva boxy Philips a Deutsche Grammophon, z každého boxu se hrála jedna deska, zpracování nahrávek na obou labelech
bylo vynikající, fantastická dynamika, pro mě asi to nejlepší na gramci za celou akci, v Beethovenovi na Philipsu bylo několikrát ve
špičkách slyšet trochu zkreslení, ale i tak vynikající, na dotaz Ivo vysvětlil, že desky s ním cestují po testech roky a mají mnoho za sebou,
takže nepřisuzoval zmíněné drobné vady na kráse řetězci, nýbrž opotřebení, a možná v kombinaci s velmi vysokou úrovni
záznamu s obrovským dynamickým rozpětím.
Celý pátek se hrálo s klampem 3,2kg a právě klamp se stal tématem sobotního poslechu, ale trochu jinak, než jsme čekali.
Jak to tak někdy bývá v pátečním "setupu" jsme vyhodnotili i po coughově připomínce nějaké drobné nedostatky a sobotní poslech tak začal
na lehce upravené sestavě. Po obědě jsme na víc čekali Dastu s "balkánskou klikou" takže jsme chtěli mít všechno v nejlepší kondici.....
Nejprve jsem vyměnil Mariánovi rameno Micro MA 707 za CF1, neboť jsem v pátek zjistil, že má utrženou strunu antiscatingu,
A 400 S byla nahrazena prototypem A1 a s tím došlo i k výměně nefiremního napájecího kabelu pro PARASOUND za STRANKA Silver Max,
rovněž se vyměnilo několik RCA propojení za STRANKA VERITAS včetně výstupu z phono pre od PARASOUND, což se ukázalo následně
jako moment zlomu v projevu účinku těžkého klampu.
Na všechny předchozí akce se vozil lampový Luxman CL30 a používalo se jeho phono, letos jsme vyhodnotili zvuk z upraveného
ProJectu RPM 10 jako výborný i s PARASOUNDEM a SUT T5 od Ortofonu(SONY) a tak zůstal 100V Lux doma.
Vše fungovalo právě do výše zmíněné úpravy sestavy.
Klid a tonální vyrovnanost bohužel odhalil trochu méně živý projev phona PARASOUND a v kombinaci s těžkým klampem došlo k částečné
ztrátě živosti zvuku u některých nahrávek. Samozřejmě se to začalo ihned analyzovat,(Dasta, žabiny) Standa poznamenal, že mu to
v podstatě případá jako návrat zpět k masteru a připomněl situaci, kdy jsme loni pouštěli master v DSD a následně z tohoto mástru
udělanou LP, ta zněla oproti DSD mnohem živěji příjemněji, (master v DSD byl tupý nezábavný)…jenže tentokrát v opačném gardu.
Harmonické vzniklé jak při řezu laku, tak hlavně při přehrávání, které jsou asi právem považovány za zkreslení, dodaly mrtvému DSD
potřebnou živost a tím i poslouchatelnost, těžký klamp, který tomuto zkreslení výrazně brání, v kombinaci s charakterem PARASOUNDU
vytvořil trochu ekvivalnet "mrtvého DSD" masteru. Ukázalo se tedy, že nic není všespásné a ač je klamp bránící rezonanci Lp na talíři
určitě správná cesta, mohou nastat situace, kdy výsledný zvuk nemusí být vyhodnocen jako jednoznačně lepší. Zpřesnění nastalo s použitím
klampu vždy, piano mělo čistější tóny, saxy byly hutnější a tóny rovněž čistější, ale v celkovém vnímání zvuku se u některých nahrávek
ztratila živost a zábavnost, kterou v takových případech možná za přesnost a preciznost rádi vyměníme . Byla to každopádně velmi zajímavá
zkušenost, která mě přivedla k zamyšlení a možná i trochu jinému pohledu na diskuse o tom, jak velký podíl má právě toto zkreslení
na tom, že se nám zvuk LP tolik líbí.

[Subumbra - SPaudio]

Tuto středu jsem měl to potěšení přivítat na domácí poslech milou návštěvu, přijeli Dasta a Frogyman, jak už to u mě bývá,
nechyběli Standa a Marián, takže jsme strávili čtyři a půl hodky odpoledním poslechem, srovnáváním titulů a trochu testováním klampů.
K tomu Saša přivezl domluvený demagnetizér pro MC vložky a SUT (a samozřejmě nějaká LPs).
Tím bych asi začal, protože si myslím, že to je pro ostatní možná nejdůležitější informace z tohoto setkání.
Se Sašou jsme toto téma diskutovali dopředu, takže jsem věděl o jasně pozitivním účinku i dlouhé cestě k nalezení správně fungující techniky,
ne každá demagnetizační technologie přináší stejně slyšitelný efekt. Samozřejmě jsem neměl důvod pochybovat, jen jsem si neuměl ten
efekt představit. Proces demagnetizace trvá cca 20s, Saša mi ho na přenosce Entré MC1 s hrotem VdH II z roku asi 1980 udělal 3x a ač jsem byl
po celou dobu poslechu prakticky neustále v pohybu, vždy mimo poslechovou pozici, efekt nešlo neslyšet. Standa z "centru" vnímal značný
úbytek mikropraskotu, prostě VF bordelu, celé to působilo jako "odstranění deky" , pro srovnání před a po jsem použil LP
Hugh Masekela – Is Alive And Well At The Whiskey 1.US 1967,

IMG_0484.jpeg

IMG_0486.jpeg

všichni jsme se shodli, po demagnetizaci, že první pocit z poslechu "před" v nás vyvolal obavu ze špatného výběru titulu pro takový test,
zvuk byl mizerný, divně suchý neživý a nezábavný, "po" naskočila živost otevřenost, skutečně jako když se z nové věci sloupne krycí fólie
a vidíte povrch se všemi texturami a v živých barvách. Apeluji tímto na všechny vinylisty s MC vložkami, udělejte si demagnetizaci
svých systémů, važme si toho, že tu cestičku někdo prošlapal, investoval čas i peníze do zjištění co opravdu funguje a nám ostatním
naservíroval hotový výsledek, za to patří Sašovi a celé partě velký dík!

IMG_0464.jpeg

V souvislosti s LP Hugh Masekela – Is Alive And Well At The Whiskey, musím přiznat vlastní přešlap, mám verzi 1.US mono, ale protože je to
nová deska ze zmíněné holandské zásilky, tento fakt jsem přehlédl a pouštěl jí na stereo vložce, to samé titul
The Gary McFarland Orchestra – The Jazz Version Of "How To Succeed In Business Without Really Trying" Verve Records – V-8443 1.US mono
rovněž z holandské zásilky.

IMG_0482.jpeg

IMG_0485.jpeg

.....ano i toto se dá přehlédnout.....

Paradoxem je, že toto LP jsem pouštěl po té, co jsem Dastovi líčil nagativní projevy stereo přenosky
v mono záznamu, kde produkuje výstupní napětí z vertikálního pohybu chvějky a tvoří parazitní vysokofrekvenční složky,
které nejsou součástí záznamu. Zde se to projevilo zajména agresí na trumpetách, Standa po odhalení chyby konstatoval, že mu přišlo to
stereo strašně úzké a byl rovněž v rozpacích, Lp sem si pustil správně s mono vložkou až večer a zvuk je dechberoucí, toto album
stoprocentně vezmu na nějakou další akci.
Další titul, který se hrál byl dárek, kterým mě potěšil Honza vědíc, že mám rád saxy :-), Oliver Nelson – Swiss Suite, Flying Dutchman – PG-76,
Flying Dutchman – FD-10149 Japan 1978,

IMG_0480.jpeg

IMG_0481.jpeg

IMG_0490.jpeg

jedná se o živý záznam z Montreux Jazz Festival, 16th June, 1971. Pro příznivce
velkých bandů (25 členů) se skvělým sólovým altem Olivera Nelsona, který předvedl jak to už na festivalech, ale živácích vůbec bývá,
kreace které obvykle ve studiových nahrávkách neslyšíme, zajména v Swiss Suite což je celá první strana LP.Na straně 2 jsou tři tracky,
z nichž dva odkazují na Nelsonovo album Oliver Nelson ‎– The Blues And The Abstract Truth, Impulse! ‎– A-5 z roku 1961
skladbou Stolen Moments a "zavírakem" Blues & The Abstract Truth s úžasným sólem na bicí, jaké se právě dá zažít asi jenom na festivalech.
K tomuto albu bych si dovolil malou poznámku, vzhledem k velikosti souboru je vyprodukovaná energie nástrojů značná,
nahrávce tak svědčí hlasitější poslech, tak aby se úrovní alespoń přiblížil "reálu" v tichém módu není zvuková scéna úplně přirozená,
vše ale ožije při adekvátní úrovni a jsem si jist, že takto dokáže oslovit i ty, kteří big bandy úplně nepreferují, iluze festivalového
podia je s patřičnou úrovní opravdu fantastická!
Určitě zde těžím i ze stavu Lp NM a precizního japonského lisování, (OBI i fabrický sealing). Ještě jednou díky Honzo

IMG_0489.jpeg

Protože mi Saša nechal do pondělka na test měděný slip mat o síle 10mm a hmotnosti 6kg vrátil bych se ke zbylým titulům a testování klampů v příštím týdnu i se zkušeností s tímto extra heavy slip matem

IMG_0488.jpeg

[Dasta]

Ano,velice povedené sezení .
Sestava je vyladěna na poslech jazzu,detail,prostor a celkové podání nemá chybu,dynamika je příkladná.
Setkání s přáteli u dobrého jídla a výborné hudby je vždycky dobrá věc, která člověka dobíjí.
Předání informací,jak co vylepšil funguje pouze v osobním styku a rovině.Psané to neplatí,proto jsme poslední roky nic neuverejňovali.
Krásná seance, výborná nálada, přátelé děkuji.
Příště třeba zase u mně

[Dasta]

IMG-20250430-WA0002.jpg

Tohle by myslím si mohlo být hodně zajímavé,cena asi 93 euro, zvuková kvalita bude doufám zaručená.

[Subumbra - SPaudio]

S menším odstupem bych se rád vrátil k proběhlé návštěvě Dasty a Frogyho a zmínil se o malém testu klampů i některých titulech, které jsme poslouchali.
Nejprve tedy LP které jsme rozebírali nedávno a na jehož remaster jsem byl velice zvědavý, Illinois Jacquet – Birthday Party Vol. 2.
Pro srovnání byl můj originál z roku 1976 a verze od Groove Note z roku 1999( https://www.discogs.com/release/4863692 ... hday-Party ).

IMG_0249.jpeg

Přátelé žádný zázrak nenastal, originál byl jednoznačně nedostižný při srovnání s remasterem na 33, dokonce bych remaster označil za bídný a na tom jsme se i všichni shodli, co je zajímavé, že bonusové dva tracky na 45 se originálu velmi přiblížily, a jejich poslech tak byl velmi příjemný, samozřejmě tichost nové Lp k tomu, škoda že takto byly zaznamenámy pouze dva tracky i když vlastně to nejlepší z celého alba. Dalo by se tedy říci, že jak je 33remaster špatná tak je 45 dobrá.
Druhý pro mě nový titul byla kompilace Milese Davise z roku 1958 která ale nebyla ve své době na Columbii vydána a dočkala se teprve v roce 1979 vydání v Japonsku, byť jednotlivé skladby byly vydány na různých jiných albech. Já jsem velký skeptik co se remasterů a remixů týká, vede mě k tomu neustále se opakující výsledek při srovnávání s originály, takže asi nikoho nepřekvapí, že Birth Of The Blue od AP mě příliš nenadchlo, zvuku chyběl pocit naléhavosti, naturálnosti a bezprostřední přítomnosti na jakou jsem u dobových Lps zvyklý a pokud toto chybí, poslech mě bohužel nedokáže upoutat. Jsem rád, že na mou okamžitou připomínku k plochému zvuku zareagoval Standa, že přesně ví co mi na tom vadí a jako důvod vidí přemíchání původního třistopého pásku do sterea, tedy je to něco trochu jiného než originál. Co mě ale více než překvapuje, je šíření informace, že se jedná o stejnou nahrávací session kdy bylo pořízeno Kind Of Blue a jsou to pouze zatím nevydané záznamy. Přátelé Kind Of Blue bylo nahráno ve studiu Columbia's 30th Street Studio v New Yorku ve dvou sekcích 2. a 22.března 1959.
Záznamy na albu Birth Of the Blue byly pořízeny 4.března a 26.května 1958, jedná se tedy o zcela jinou nahrávací session, takže záměr šíření této informace opravdu nechápu, možná snaha přiživit se na slávě KinOf Blue, proto i obal evokující grafikou toto ikonické album.
To ovšem neznamená, že obsah nestojí za poslech, samozřejmě můžeme přemýšlet o tom proč ve své době album v této podobě nebylo
vydáno, ale z dnešního pohledu mu obsahově asi nikdo nic vytýkat nebude. Jen bych osobně sáhl po zmiňované japonské verzi z
roku 1979 Miles Davis – 1958 Miles CBS/Sony – 20AP 1401 o které se někdy hovoří jako "1958 session", tato "originální" mono LP
je dostupná na Discogs za velmi rozumné ceny.
A nyní avizované srovnání klampů. Saša přivezl na porovnání dva své exempláře, které používá a tak nás samozřejmě zajímalo
jaké přinesou rozdíly ve zvuku. Všechny se zkoušely na mém upraveném Luxmanu PD555 s nerezovým slip matem(2,5kg) místo
gumových břitů VDS systému, který jak jsem psal dříve , zvuku opravdu neprospívá.
Jeden klamp byl klasické konstrukce cca 800-900g jestli si pamatuji, druhý byl kleštinový a umožňoval tedy vytvořit přítlačnou sílu i větší než můj čtyřkilový "macek" a samozřejmě bez zátěže ložiska. Klampy obsluhoval Saša aby bylo zajištěno optimální utažení a rovněž ze sweetspotu hodnotil jejich vliv. Myslím, že všichni ostatní se jednoznačně shodli se Sašovým verdiktem, který přinesl zase o malinko více vhledu do této problematiky,
ještě uvedu, že talíř PD555 s nerez slipmatem má 11kg. Všichni vyhodnotili, že nejlepší zvuk byl se 4kg klampem, 800g mosazného se
prakticky vůbec neprojevilo a kleštinová verze byla dle Saši tak na půl cesty. Z výsledku je patrné, že samotné přitlačení Lp na slip mat
ještě není dostačující, protože "kleština" je reálně schopna poskytnout největší přítlačnou sílu, ale evidentně hrají roli vlastnosti
použitého materiálu a jeho hmotnost, což ovlivňuje výsledné rezonance sestavy klamp+LP+slip mat+ talíř+ rameno s přenoskou,
je to zjednodušené schéma, ale v tuto chvíli postačí, další testy totiž ještě více rozbily mou představu o tom jak se s 4kg klampem
blížíme zvuku který odpovídá skutečně pouze zaznamenané informaci v drážce.
Byl to 6kg Cu slip mat, který mi Saša nechal do pondělka na test, přiznám se , že jsem měl u mědi velká očekávání(používalo Micro Seiki)
a to taková, že jsme nechali téměř totožný disk(5,5kg po opracování) cca před třemi týdny vyrobit, ještě není hotov a tak jsem tento
test bral jako informaci o tom, na co se máme brzy těšit.
V tomto případě ale přišlo malé rozčarování, 10mm silná měděná placka připravila zvuk o část rozlišení, trochu se ztratily dozvuky,
zvuk jakoby trochu "ztěšknul", uděl jsem ještě test na Dual 1221, kde se standardně hraje se stejným nerezovým slip matem a projev
byl velmi podobný, více basu a hutnosti, ale paradoxně nepůsobil zvuk přidušeně, ztráta části informace ve vyších pásmech působila
spíš jako změna tonálního balancu než přikrytí dekou, i s měděným diskem byl zvuk stále dobře poslouchatelný jen neměl tolik informací
jako s nerezem, přenoska stejná jako u mě AT33 MC Mono 45th Anni, zbytek řetězce vintage Kenwoody (tranzistor) a Wharfedale Dovedale W2.
Z tohoto testu si odnáším poznatek, že ač stabilizujeme Lp na talíři těžkým nebo kleštinovým klampem (lehké klampy toho mnoho nezlepší)
je stále výsledný zvuk ovlivňován velmi výrazně hmotou a jejími vlastnostmi, která se procesu účastní, (materiál talíře a jeho hmotnost,
slip matu a jeho hmotnost, klampu a jeho hmotnost) nebude tedy snadné "předepsat" univerzální řešení a optimalizace každého systému
bude vyžadovat hledání a testy různých kombinací materiálů......Vezmu-li Kenwood L-07D (byl nám inspirací pro nerez slip mat) a Micro Seiki
se svými CU180 a CU500 je to jasný důkaz , že odlišný pohled na použité materiály se řešil i v minulosti, máme tedy o zábavu postaráno.

[Dasta]

V podstatě dá se souhlasít téměř se vším, u klampů velmi slyšitelný přínos v daném set upu.Osobně se neztotožňují v hodnocení Lp. M.Davise"Birth of The Blue"
Za mně velmi slušný zvuk se spoustou detailů a pevného základu, deska je příkladně tichá.
Myslím,že nelze zvuk Lp porovnávat s "Kind of Blue",i když k tomu možná může evokovat koncepce přebalu,nebo label na šestioké Columbia. Je třeba to pojmout jako jinou kapitolu stejné knihy(stejný line Up, obdobný,ne však stejný čas realizace nahrávání),ne však pokračování "Kind of Blue"a očekávání stejného expresivního projevu.Je to zkrátka trochu jinak,ne hůře,ne lépe,ale jinak
Myslím, že to tak slyší i Saša,zvuk jmenované desky jsme spolu probírali.
No nic ,sto lidí,sto chutí, nicméně ze všech připomínek vůči zvuku výše jmenované desky,co jsem četl na fórech a na Discogs jsou negativní pouze dvě.Jedna je tvoje a druhou napsal kolega Jupol na sousedním fóru .

[Subumbra - SPaudio]

Honzo, myslím, že tuto věc s hodnocením Birth Of The Blue bereš zcela zbytečně příliš osobně, buď rád že se Ti album zvukově líbí a užívej jeho poslechu, já mám pohled jiný, zkušenosti s poslechem dobových alb mi dávají možnost ty rozdíly jednoznačně vnímat, ale to by Ti radost kazit nemělo pokud se Ti něco líbí je přeci úplně jedno co si o tom myslí ostatní, toto album jsem s Kind Of Blue nesrovnával a o pokračování KoB už nemůže být řeč vůbec, KoB bylo nahráno o rok později že Na druhou stranu stejná parta muzikantů, stejná nahrávací společnost, stejné nahrávací studio, časový odstup 10 měsíců to srovnání se zvukem KoB by klidně na místě bylo, jen ten rozdíl v tom kdo tu nahrávku zpracoval že, no a to bude právě ono.......
Jinak Jupolovo hodnocení jsem si našel a plně ho sdílím, to album nás slyšelo víc lidí, ale já jsem bohužel ten kdo to napsal a stojím si za tím, ber to prosím jako mé právo vyjádřit vlastní pohled na věc a nehledej v tom nic jiného

[Subumbra - SPaudio]

Dovolil bych si po čase opět vrátit k původnímu tématu vlákna a představit label, kterému zatím nebyla věnována pozornost a současně i skvělého pianistu, který je rovněž možná trochu opomíjen. Tím labelem je Brunswick Record Company založená v roce 1916 , která je po mnoha peripetiích, změnách vlastníků, vlastníků práv k nahrávkám, vedena opět jako aktivní, neb byla v roce 1995 obnovena její činnost a label Brunswick tak znovu zdobí vinylové výlisky. Zmíněným pianistou je Art Tatum považovaný za jednoho z nejlepších pianistů všech dob, s mimořádným citem pro nástroj, brilantní technikou a rovněž mimořádnou citlivostí na intonaci klavíru, byl považován za jednoho z těch co mají absolutní sluch. Jako chlapec začínal s hudbou coby houslista, ale brzy vycítil, že jeho nástrojem je piano a u něj zůstal po celý svůj bohužel krátký život, v sedmačtyřiceti letech ho zradily ledviny, pravděpodobně i v důsledku poněkud nezřízeného životního stylu. K jeho mimořádným hudebním a sluchovým schopnostem možná přispěl i zrakový handicap, od malička se potýkal se špatným viděním zřejmě v důsledku zákalu, navíc po napadení ještě v dětském věku o levé oko přišel úplně......zapsal se však do hudební historie jako pianista, který svým inovativním přístupem ke hře podpořeným mimořádnými technickými schopnostmi ovlivnil celou plejádu jazzových muzikantů a jeho přínos se projevil daleko za hranicemi samotné hry na piano.

IMG_0588.jpeg

IMG_0590.jpeg

Album, které si přimpomeneme je Art Tatum ‎– Here's Art Tatum Brunswick ‎– BL 54004, 1.US mono 1955. jedná se o snímek Tatumova tria ,kontrabas – Slam Stewart, kytara – Tiny Grimes a samozřejmě Art Tatum piano, klasický jazzik, někdo by řekl "kavárenský" ale ve špičkové formě a Tatumovo piano zní opravdu úchvatně, byl obdivován pro svůj úhoz, dokázal hrát velmi rychle a při tom udržet znělost tónů, hrál s velkou lehkostí a čistotou v jakémkoli tempu. Moje Lp ač kupováno jako VG+ což by u mono presu mělo znamenat naprosto skvělý poslechový zážitek, bohužel pouze VG+ vypadá, povrchový hluk drážky, zkreslení na pianu ve vysokých tónech s velkou úrovní naznačují přehrávání na nekvalitním gramofonu a možná i nedokonalou galvanoplastiku,

IMG_0591.jpeg

přikládám foto z mikroskopu, to jemné "zrno" na celém povrchu vinylu je mikroporezita a je i na "zrcátkách" stejná jako v drážce což může způsobit starý lak použitý pro cut, nebo špatně "rostlé"niklové vrstvy, chtělo by to další exemplář pro porovnání zda jsou vady shodné, každopádně ta možnost tu je a tak bych doporučil opatrnost při nákupu, případně požádat o testovací poslech před zaplacením.
Životní příběh Arta Tatuma, mimořádné nadání a jeho vliv na jazzzovou scénu je pro mě důvodem zkusit štěstí ještě jednou a koupit toto album znovu a v lepší kvalitě, pokud se podaří dám o tom vědět.

[Subumbra - SPaudio]

Přátelé po delší době mám pro Vás opět skutečnou lahůdku. jedná se o album které se řadí mezi TOP 20 jazzových alb všech dob, bylo tedy od počátku mého jazzového zkoumání v hledáčku, ale na první exemplář jsem si musel z různých důvodů počkat 5let. To čekání se vyplatilo, protože zkušenosti které jsem při pořizování ranných jazzových výlisků získal, přispěly k této triumfální trefě. Album jsem měl mnohokrát v košíku a jsem dnes rád, že ho buďto koupil někdo jiný nebo jsem v danou chvíli dal prioritu jinému titulu. Nepochybně k tomuto nákupu přispěl dárek od Dasty - Nelsonův živák z festivalu v Montroux, takže je asi již jasné že jde o The Blues And The Abstract Truth Impulse! A-5 , 1.pres mono 1961.

IMG_0684.jpeg

IMG_0677.jpeg

Nákup jak se poslední dobou stává pravidlem nebyl bez komplikací, ale právě ta komplikace nakonec byla klíčem k lahůdce o kterou se s Vámi podělím.
Jak asi nikdo nepochybuje zajímal mne pouze 1.US mono pres, bohužel byly v Evropě pouze dva exempláře s cenou 400Eur, k podrobnostem se vrátím někdy příště..... začal jsem tedy zkoumáním neamerických vydání s původní grafikou obalu a protože mám dobré zkušenosti s italskými verzemi Prestige lisovanými originálními US stampery, podíval jsem se i v tomto případě na italskou verzi, v popisu mě zaujala informace
Matrix / Runout: A-5/A Matrix / Runout: A-5/B a okamžitě jsem zacítil příležitost, toto jsou přeci matrix numbs americké verze,
začal jsem hledat fotky labelů a dead waxu a záhy jsem objevil foto s raženým RVG ve výběhové drážce,
bylo rozhodnuto, je to lisováno buď amarickým stamperem nebo italové dostali matky a stampery si udělali sami,
vzhledem k tomu že Italové vždy vynikali v chemii a galvanotechnice - pokovili snad cokoli, bylo mi jasné že to bude dobrá volba,
navíc menší náklady v Itálii než v USA dávají šanci na výlisek z méně opotřebených stamperů.
Koupil jsem tedy to nejlepší co se v italské verzi nabízelo, stav NM/NM, obvyklé nebo spíš dnes povinné dotazy na skutečný stav, dostal jsem pár fotek a obchod byl uzavřen. Deska přišla dnes a nedalo se čekat na večer takže klasická procedura, prohlídka, vyprání, kontrola mikroskopem a na plac :-)
Už po vizuální kontrole bylo očekávání vysoké a jehla v zaváděcí drážce potvrdila, že oprávněně. 64 let stará deska bez jediné stopy používání s tichou drážkou a naprosto ohromujícím zvukem. Nevím zda je to nejlepší zvuk na Impuls! co jsem slyšel protože je opravdu
neohraná a v dokonalém stavu, a nebo proto, že to Italové vylisovali lépe než Američani.
Hvězdné obsazení Oliver Nelson alt a tenor, Eric Dolphy alt a flétna, George Barrow baryton, Freddie Hubbard trumpeta, Paul Chambers kontrabas, Roy Haynes bicí a Bill Evans piano. Celé album je postaveno na blues, kompozičně i aranženrsky je připisováno autorství Oliveru Nelsonovi, ale v nejznámější skladbě tohoto alba Stolen Moments se nemohu ubránit pocitu z vlivu Billa Evanse, nejen jeho klavírní part, který vnáší do celé skladby jakýsi klid, ale i dechy jímž vévodí ohromující Hubbardovo sólo následované flétnovým sólem Erica Dolphyho, velmi mi to připomíná Evansovy aránže.....
Snad jen poznamenám, že toto album bylo inspirací pro celou řadu dalších umělců včetně Franka Zappy,Ahmada Jamala a mnoha jiných.
Za povšimnutí ještě stojí samotné aranžmá Olivera Nelsona, klasické 12taktové blues obohatil 16 až 54 -ti taktovými formami a hudební kritici považují toto výjimečné album za předzvěst budoucího Nelsonova směru zejména v aranžování.
Znalec hudební teorie by se jistě dokázal rozepsat právě o složitých strukturách, znamenitých souborových aránžích i skvěle promyšlené stavbě Nelsonových kompozic, pro mě jako milovníka jazzu je to prostě jedno z těch alb, které nesmí chybět

Nyní ještě stručně k samotnému výlisku.

IMG_0678.jpeg

IMG_0679.jpeg

Ražené RVG i ryté LW tedy Long Wear (galvanoplastika a výroba stamperů) jasně ukazují na originál z prvního Van Gelderova laku,stejně tak katalogové číslo A-5/A a A-5/B , dodatečné identifikační číslo zřejmě italského katalogu 31.10.961 bylo pravděpodobně vyraženo do matky z níž byly vyrobeny stampery pro italskou lisovnu.

IMG_0681.jpeg

Je to opět vynikající možnost jak pořídit původní mastering RVG na dobovém výlisku za neamerickou cenu a navíc s větší šancí na vynikající stav záznamu, US verze v takovém stavu dnes bude atakovat cenu 700-800 USD a k tomu DPH.........

[jupol]

Gratulujem, z uvedených foto vyzerá, že bola velmi malo hraná. Predpokladám, že aj zvuk je na vynikajúcej úrovni.

[Subumbra - SPaudio]

Gratulujem, z uvedených foto vyzerá, že bola velmi malo hraná. Predpokladám, že aj zvuk je na vynikajúcej úrovni.

Ahoj a díky, asi se to trochu ztratilo v dlouhém textu, ale je to nejlépe znějící Lp od Impulse! co mám, tato deska je 1. skutečné poctivé NM co se mi podařilo koupit, vzhledem k věku 64 let je to malý zázrak, a jak si odhadl správně z fotek, skutečně byla hraná minimálně, je úplně tichá v drážce a mě to nutí k experimentu koupit ještě jednu a ověřit zda je to opravdu úplná mimořádnost a nebo jestli italský výlisek s americkými "plechy" z roku 1961 není náhodou lepší než originál, já samozřejmě žádnou jinou desku od Impulse! v takovém stavu nemám i když jsem některé 1.presy koupil rovněž jako NM. Jinak je ještě třeba zmínit, že tato spolupráce s Italy netrvala dlouho a skončila zřejmě s katalogovým číslem A-8 Max Roach – Percussion Bitter Sweet.

[Subumbra - SPaudio]

Takže pokušení jsem neodolal a druhý exemplář The Blues And The Abstract Truth, La Voce Del Padrone – QELP 8048 je na cestě,
ještě jsem trochu pátral, protože La Voce Del Padrone je samozřejmě italské His Master's Voice a tak mě zajímalo jestli jako v případě Prestige,
neměli podobnou licenční smlouvu jako Italové i Angličané. K mému překvapením neměli, UK ekvivalent tohoto alba je v podstatě "remaster" od inženýrů EMI a nezní samozřejmě jako RVG originál, Italská verze je tedy jediná rovnocenná(zvukově, naštěstí sběratelsky a tím pádem
cenově nikoli) s US 1.presem. Velmi mě překvapilo, že tuto informaci neuvádí LJC, kde je o evropských verzích Impulse! titulů přímo článek....
Přidám ještě zkušenost s dalšími verzemi non US, neboť je to obvykle pouze náhražka která dříve nebompozději uvolní místo originálu,
jako v případě německých verzí, jsou tupé nezáživné,zvuk postrádá jiskru, živost a zábavnost, velkým plusem je však originální US cover,
což je opět výjimka neb ostatní "domácí" verze si tento luxus nedopřály. Japonec lepší než němec, ale není lepší než francouzské verze VEGA
(cadre rouge). Tato zkušenost samozřejmě vyzývá k nákupu dalších italských výlisků z katalogu Prestige! takže jsem se podíval na zbylých
sedm snímků a bohužel Prestige! odstartoval svůj život pro mne ne příliš zajímavou volbou interpretů, trombony a zase trombony,
možná druhý snímek Impulse! A-2, Ray Charles ‎– Génius + Soul = Jazz, určitě ale Impulse! A-4 The Gil Evans Orchestra Out of the Cool,
ale hlavně The John Coltrane Quartet – Africa/Brass Impulse! A-6, no a ten je již rovně na cestě a o dojmy z jeho poslechu se s Vámi podělím
za pár dní.

R-4211674-1371154791-1423.jpeg

R-4211674-1371154822-4507.jpeg

p.s.během tohoto psaní jsem poslouchal Impulse A-2 Ray Charlese a pro milovníky blues a hammondek určitě zajímavý snímek a mastering od RVG

[Subumbra - SPaudio]

V polovině minulého týdne dorazil John Coltrane(nezvykle rychle z Itálie) a rovněž druhý exemplář Olivera Nelsona, tak jsem po delší době strávil weekend testovacím poslechem, praním desek a neustálým čištěním hrotu mé AT33 Mono.

IMG_0731.jpeg

Začal bych asi Johnem Coltranem, neb toto album jsem doposud neslyšel a po pravdě unikalo mé pozornosti,( za což se stydím) v podstatě
jsem ho "objevil" díky zkoumání licenčních presů La Voce Del Padrone. Je to první snímek Johna Coltrana na Impulse! a zároveň první album
nově zformovaného kvartetu. Je trochu paradoxem, že ač je na obalu uvedeno The John Coltrane Quartet – Africa/Brass, snímek je dílem
značně početnějšího ansámblu, ten čítal nezvyklých 21 hudebníků, mezi nimi lesní rohy, flétna(příčka), pikola, tuba, euphonium(bombardon),
pozoun, basklarynet, několik saxů včetně barytonu, ale i zajímavost jako dva i tři kontrabasy. Možná právě fakt, že Creed Taylor odkoupil
Coltranovu smlouvu s Atlantic a Coltrane byl první umělec nově vzniklého Impulse! přispěl k takto velkorysému obsazení a záměru
velkolepě vstoupit na tehdejší Jazzovou scénu. Toto album vzniklo ze dvou nahrávacích sessions 23.května a 7.června 1961 a vydáno bylo
1.září téhož roku. Materiálu vzniklo jak bývá zvykem více než na jedno album a tak v roce 1974, sedm let po Coltanově odchodu do hudebního
nebe, Impulse vydalo John Coltrane – The Africa Brass Sessions, Vol. 2, Impulse! – AS-9273, ABC Records – AS-9273.
Je trochu smutné, že dobová kritika toto album nepřijala úplně s pochopením a oprávněného docenění se mu dostalo až s modernějším pohledem jazzových kruhů. Album bylo později vnímáno jako zlomové a zásadní v Coltranově přerodu a dokonce jako klíčové pro pochopení nadcházejícího Coltranova hudebního vývoje. Ukázalo směr jakým se Cotranovo myšlení a přístup k jazzu ubýral po zbytek jeho bohužel velmi krátké kariery.
Po hudební stránce se jedná o mimořádné album, které je třeba slyšet a jeho popisování by bylo zbytečné, snad jen zmíním, že dvě Coltranovy autorské skladby doplňuje známá anglická lidovka "Greensleeves" ve skvělém aranžmá Erica Dolphyho a pianisty McCoy Tynera, kteří společně řídili obě nahrávací sessions. Greensleeves si v roce 1969 půjčila i úžasná Marta Kubišová na albu Songy a balady.......
Co je však třeba zmínit je zvuková stránka nahrávky, samozřejmě v tomto případě asi výrazně těžím z 1.presu z RVG masteringu a originálních plechů LW, takže byť italský výlisek, jedná se o 100% ekvivalent 1.US mono presu.

IMG_0733.jpeg

IMG_0732.jpeg

Zvuk je neskutečně transparentní, nástroje jsou v monu vrstveny jak obrazy na skle malované transparentními barvami a umístěné v řadě za sebou, takže skrz první obraz vidíte i ten poslední. Velmi mě zaujal kontrabas, objem hutnost, ale hlavně neuvěřitelně čitelné textury, snad je to tím, že byl zdvojený a dokonce snad i ztrojený. ALbum tedy jednoznačně doporučuji pořídit v této 1.italské verzi.
Ještě krátce k snímku Olivera Nelsona, tento druhý exemplář samozřejmě není v takovém stavu jako jeho předchůdce, kde jsem ale pouze
pomáhal s nákupem(z dokonalého kousku se těší náš kamarád :-) a zmíněné malé komplikace mě nakonec přivedly k La Voce Del Padrone.....I při nepatrném opotřebení drážky a semtam
nějakému nikoli hlasitému "tick" je stále vnímatelný neskutečně transparentní zvuk s živostí a naturálností jaká se běžně neslyší. Uvěřitelnost
nástrojů je naprosto dokonalá a první track Stolen Moments dnes řadím mezi to nejlepší co jsem slyšel z LP a nejen pro naprostu úchvatnou
Habbardovu trumpetu a Dolphyho flétnu. Opět vřele doporučuji využít italský pres , dva jsou ještě na Discogs k dispozici ve
stavech VG+ a NM a věřte, že s remastry se k jejich zvuku ani nepřiblížíte
Ještě poznámka pro ty kteří nedisponují mono větví, Afrika Brass je v italské RVG verzi dostupná i stereo, jen je o trochu dražší :-)

IMG_0735.jpeg

Musím uznat, že i ten flip back cover má něco do sebe, je to nádherná řemeslná práce,

IMG_0737.jpeg

IMG_0736.jpeg

všimněte si toho proměnného profilu hřbetu, aby se deska v obalu netísnila, vypadá to velmi elegantně, podobně řešené hřbety jsem viděl u dánského METRONOMU na licenčních albech Prestige na přelomu 50. a 60. let

[MANA]

Ahoj Honzo,
při pročítání Tvého vlákna za doprovodu alba The Blues And The Abstract Truth jsem si uvědomil, jak hodnotné Tvé příspěvky jsou a jak důležitou váhu mají pro hifistu/konzumenta mého typu
Ten opojný pocit, kdy zastánce analogu drží v ruce první press, samozřejmě pokud možno vydaný v zemi původu oné nahrávky, mě opravdu baví. Při pokládání desky na slipmat si vždy uvědomím, jakou energii a bezpochyby i štěstí člověk potřebuje k tomu, aby se k takovému albu v zachovalém stavu dostal.
Takovýchto skvostů nevlastním mnoho, ale vždy mě překvapí, jakou kvalitou nahrávky se tyto první vydání pyšní
O to víc je pak tento pocit znásoben, pokud se jedná o výše zmiňované album The Blues And The Abstract Truth v neskutečně zachovalém stavu, které bylo vylisováno 14 let před datem mého narození a navíc nebylo přímo lisované v zemi původu tohoto díla!!!
Musím Ti ještě jednou moc poděkovat za to, že jsi pro mě tohle album sehnal a co muselo být pro tebe asi nejtěžší, že jsi se ho vzdal v můj prospěch .
Kvalita alba jak obsahová, tak i samotné nahrávky je opravdu dechberoucí. Zvukově je to opravdu něco! Nedokážu to tak pěkně popsat jako Honza, ale podání nástrojů z pohledu čistoty je prvotřídní. Separace, čitelnost a s tím spojený vhled do této MONO nahrávky mi hlava nebere. Jednotlivé tóny mají přesně daný a pravdivý rozměr. Díky vynikajícímu stavu je zvuk velmi ale opravdu VELMI čistý a každý tón naprosto jasně čitelný.
Při poslechu tohoto alba člověka napadne myšlenka, zda si RVG a lidi kolem něj vůbec uvědomili, jak kvalitní záznamy stvořili. Předpokládám, že neměli tak kvalitní a pokročilé přenosky, které dokážou díky vynikajícím tvarům hrotů, samotné konstrukci a prvotřídním materiálům vytáhnout z drážek tolik informací.
Kdo má rád jazz, rozhodně tohle album doporučuji - výborná věc
No jak říkám, je to pro mě fascinující věc a fandím všem nadšencům, kteří se snaží obohatit ostatní stejně postižené plnohodnotnými informacemi - to se prostě cení
Díky Honzo a nepřestávej
Měj se fajn
Marián

[Subumbra - SPaudio]

Mariáne díky za milá slova, samozřejmě mě nesmírně těší, že takto skvělá deska skončila v Tvé sbírce a vážím si i toho, že umíš na věc
pohledět okem sběratele a dovedeš si představit to vnitřní pnutí člověka co je tím doslova posedlý....... :-) samozřejmě v tomto
případě ta radost, že jsem přispěl k Tvé radosti všechno převyšuje , navíc si to u Tebe mohu i poslechnout, takže jsem
se s ní nerozloučil úplně :-)
Minulý čtvrtek se u mě stavil ST a přivezl nový lak Kind Of Blue ještě doladěný od posledně, tak jsem to využil a
Olivera Nelsona The Blues And The Abstract Truth jsem mu pustil z mého rovněž italského presu. Není sice zdaleka v tak dokonalém stavu
jako Mariánův, ale i tak je zvuk stále výjimečný, transparentnost, textury a uvěřitelnost nástrojů a jejich podání je opravdu vynikající a i Standa
to vnímal stejně, asi by bylo zajímavé kdyby dal ST k dobru svůj odborný pohled a pokusil se nastínit co za tím skvělým zvukem může
být po technické stránce.
Ještě trošku zareaguji na některé pochyby o italských presech,......že obvykle nehrají dobře......, je třeba si uvědomit, že toto je sice italský výlisek, ale nikoli italský mastering. V itálii proběhlo pouze lisování a možná část galvanoplastiky a výsledek je jednoznačně famózní, stejně jako presy Prestige s US stampery na přelomu 50. a 60. nelze ani tyto Impulse nahrávky porovnávat s běžnou italskou produkcí.
Koncem týdne bude trochu klidu tak se pověnuji testu a důkladnému srovnání nového laku KoB s 1.US presem, ale již při kontrolním poslechu se Standou, bylo znát, že se dílo podařilo, podrobnější vyhodnocení bude tedy brzy.

[Janik]

Podarilo sa mi kupit za velmi priaznivu cenu CL 1355 som zvedavy na stav a ci sa to bude dat vycistit ako si to tu popisoval Marian.

[Subumbra - SPaudio]

Podarilo sa mi kupit za velmi priaznivu cenu CL 1355 som zvedavy na stav a ci sa to bude dat vycistit ako si to tu popisoval Marian.

Ahoj, můžeš dát ještě nějakou bližší informaci? z jakého roku to je, pokud 1959 zda srpen-říjen nebo listopad-prosinec, jestli víš matriční čísla, foto asi bude až to příjde, kupoval si v Evropě nebo USA?

[Subumbra - SPaudio]

Já nyní navážu na Janíka a podělím se konečně o dojmy ze srovnání laku KoB od ST s 1.US presy, jde tentokrát o stereo verzi takže nikoli CL1355,
ale CS 8163. Pokusím se nejprve popsat dojmy z každé skladby.

IMG_0502.jpeg

So What
úvodní track je na původním presu bohužel jak to často bývá, postižen mnoha defekty od ručního pokládání raménka a hlukem drážky způsobeným dlouhodobým hromaděním nečistot díky špatnému ometání Lp od středu ke kraji, prach se hromadí v prvních drážkách a při průchodu jehly dochází k jeho zatlačování do stěny drážky a vzniká tak trvalé mechanické poškození, které se projevuje praskotem a šumem i když drážky dokonale vyčistíme. Tento šum a jemný šelest či cvrkot vytváří pocit velmi světlého pozadí nahrávky, to co slyšíme v pauzách nebo tichých pasážích,(basová sóla) je ale obvykle po celou dobu záznamu, jen je to více či méně maskováno vlastní nahrávkou. Ač tyto projevy během přehrávání skoro nevnímáme, mohou ovlivnit tonální vyvážení a hlavně nás připravují o rozlišení. Poslechl jsem celý první track, naštěstí defekty po pár minutách trochu ztratí na intenzitě, takže dojem z prvního stereo presu KoB (matrice 1AA / 1BB) je velmi dobrý, mohutný kontrabas, oba saxofony velmi realistické, Evansovo piano trochu méně živé, na o pár měsíců starším výlisku 1AA /1AA je však piano bezchybné, žívé a všechny tóny nádherně doznívají.
U laku jsem byl velmi zvědavý na kontrabas, zda mu nebude chybět objem, rozdíly jsem totiž vnímal i mezi jednotlivými výlisky s různými matričními čísly mezi prvními presy, k tomu se vrátím ještě později. Na rozdíl od původního LP je u laku pozadí pochopitelně tiché, temné a je okamžitě vnímatelný rozdíl v podání prostoru, jeho hloubka a čitelnost je s ohraným LP nesrovnatelná. Kontrabas má patřičný objem, hloubku, ale hlavně dokonalé textury, takže krásně hluboce „vrní“ a lze zřetelně vnímat celý průběh každého zahraného tónu, není to žádné tupé bů bů bů bů …….. Rozdíl je značný i ve vnímání pozice nástrojů na scéně, zmíněný kontrabas je v monu(na centru) je trochu zastrčený což asi odpovídá i jeho reálné pozici v tělese, ale pořád dokonale čitelný a působí naprosto přirozeně. Cobbovi bicí rovněž působí o trochu čitelněji, struník na esáku opravdu živě „chrastí“ a když pak hraje „ráfek“ je „klepnutí“ o něco definovanější jako by byla palička z tvrdšího dřeva, je vnímatelný každý jednotlivý úder paličky nic se neslévá. Zajímavé je, že saxofony mi oba připadají u 1. presu jako o nějaký centimetr blíže k posluchači a možná i nepatrně níže posazené.
V tento moment bych rád zmínil, že přepis masteru, který se k tomuto pořídil se použil bez úprav, pouze se řešily malé rozdíly v úrovni mezi 1. a 2. stranou, ale ještě si myslím ře se pokusíme více přiblížit výlisku jehož úrovně nejsou s másterem identické, jinak se do masteru nikterak nezasahovalo. Proto zní obě verze v celkovém dojmu prakticky totožně a rozdíl se odehrává na poli rozlišení a celkové preciznosti reprodukovaného zvuku, je to tedy jako když koukáte do vody na stejné dno, jen je jednou voda mírně zakalená a podruhé dokonale čistá a vy bezpečně rozeznáváte veškeré detaily na reliéfu dna. Pro férové porovnání by asi bylo třeba Mint výlisku 1.US presu, který je pro nás nedostupný, takže toto je spíše srovnání dojmů z „nové“ a ohrané desky a nikoli porovnávání dvou masteringů.

Freddie Freeloader
Na této skladbě se překvapivě začaly trochu smazávat rozdíly v rozlišení a lokalizaci, které byly u prvního tracku zjevné, tam bylo třeba u lisované Lp občas „doostřit“ aby se posluchač napojil na scénu, něco trochu jako když míříte na pohyblivý cíl, což u laku nepřipadá v úvahu, dokonalý „autofokus“ vás udržuje v 100% zaostření aniž si to vůbec uvědomujete….Takže krom tišší drážky u laku jsem vnímal, že tóny začínají s definovanější náběžnou hranou, ale saxofony mi opět přišly nepatrně důraznější na lisované LP.

Blue in Green
Závěrečná skladba 1. strany obvykle na více ohraných exemplářích vykazuje zkreslení na Evansově pianu v mp pasážích, ale zejména v přechodu z mp do mf v závěru skladby.
To je i případ mého LP, takže srovnání s lakem je dosti nefér. Protože mám ale stereo presy KoB dva, vzal jsem k porovnání i druhý exemplář.
Zde malinko odbočím a zmíním rozdíly mezi těmito dvěma výlisky. První které jsem použil pro srovnání je výlisek z konce roku 1959 listopad - prosinec, label na straně dva má změněné pořadí tracků,
All Blues je vedeno jako track 1, matriční čísla 1AA / 1BB, je to výlisek v relativně poslouchatelném stavu hodnotil bych jej jako VG, cena se u takových pohybuje okolo 180-300 USD bohužel většina prodejců takto hrající kusy označuje jako VG+ což ale v žádném případě neodpovídá.
Druhý zmíněný exemplář je jeden z prvních výlisků vůbec, tedy srpen - září 1959, označuje se dnes jako misprint, label na straně 2 má All Blues jako track 2. Matriční čísla 1AA / 1AA,
tato deska byla evidentně málo hraná, ale bohužel s ní nebylo pěkně zacházeno, s velkou pravděpodobností se válela po stolech či policích bez obalu a má tak mnoho škrábanců nesouvisejících s přehráváním, hodnotím podle Goldmine G+, záznam je však naprosto elektrizující, žádné zkreslení na pianu side1 track3, všechny tóny zní čistě a mocně, jen vyžaduje schopnost a ochotu posluchače vytěsnit projevy mechanických defektů, podotýkám, že tuto verzi si Standa vybral jako referenci pro práci na laku, který dnes porovnáváme. Za mě ač přehrávání doprovází nekonečný praskot je to nejlépe znějící KoB co jsem měl možnost slyšet, (posuzuji záznam samozřejmě) a i přes své pro někoho neakceptovatelné nedostatky mi přináší neuvěřitelné uspokojení. LP stálo 270USD a mělo být ve stavu VG+ což jsem reklamoval a nakonec mi zůstalo za 100USD. Dnes je jeden exemplář již delší dobu v nabídce z itálie za 500Eur, je ale třeba ověřit VG+ stav, stejně jako matrice 1AA / 1AA , mnoho prodejců v tomto dělá chyby, nebo matrice nepovažují za rozhodující, což je samozřejmě omyl.
https://www.discogs.com/release/8751237 ... nd-Of-Blue

Takže zpět ke srovnání s lakem KoB od ST, to srovnání je nesnadné protože playback z 1.US presu je doprovázen praskáním, ale i přes to je vnímatelný vynikající prostor a celá scéna na mě působí o malinko energičtěji a mohutněji než z laku, který samozřejmě profituje z tichosti a absolutní preciznosti řezané drážky. Nedokážu posoudit na kolik v takovém případě mění kombinace vynikajícího původního masteringu s praskáním odřené desky celkové vnímání, je to vše dost o emocích, čistý lak by měl vyhrát na celé čáře, ale pro mě to tak úplně není, možná už samotný přepis do DSD, možná přepisovaný pás už nebyl zcela totožný s tím z kterého se řezaly původní laky, nebo ještě něco jiného,(zkusím popsat v závěru) je to příliš neznámých na to dělat spravedlivé soudy, pokud se ale na výsledek podívám řekněme zdravě kompromisním pohledem(racionálně) je lak KoB od ST vynikající příležitost poslechnout si toto ikonické dílo z gramofonu ve špičkové kvalitě a velmi velmi blízko původnímu výlisku, myslím že tak 99,99% koupených více či méně původních presů by toto srovnání na plné čáře prohrálo o novodobých edicích nemluvě.
Během těchto poslechů jsem si dělal orientační měření každé verze na dB metru v iPhonu,
1.měření je lak, 2.měření je 1AA / 1BB, 3.měření je 1AA / 1AA které se jevilo poslechově jako nejdynamičtější, samozřejmě přesnost měření na iPhonu může být diskutabilní v absolutních hodnotách,
při srovnání tří vzorků ale asi něco ukázat může. Měření bylo provedeno na skladbě So What bez zásahu do hlasitosti, pocitově jsem měl potřebu laku trochu přidat ale měření tomu nenansvědčuje.
 .

PastedGraphic-1.png



Strana 2 začíná skladbou o jejímž názvu se vedou pro mě dost nepochopitelné spory, ze zápisků Bila Evanse (ke své vlastní skladbě) je jasné co je skutečně All Blues s úvodními tóny pocházejícími z jeho další vlastní skladby Peace Piece a co Flamenco Sketches, je asi trochu bláhové domnívat se, že autor skladby neví jak se správně jmenuje……ač oficiálně bylo autorství všech pěti skladeb připisováno Davisovi, skladby Blue in Green a All Blues jsou minimálně z velké části dílem Evanse, který se nepochybně podílel významně i na celkovém aranžmá, autorství Blue In Green mu bylo dodatečně i oficiálně přiznáno. Původní presy tedy jako první správně uvádí Flamenco Sketches, otázkou mohou být důvody, které vedly k pozdější změně pořadí skladeb a manipulacím s fakty, ale takových a podobných jsme svědky neustále, není třeba chodit daleko o albu Birth of Blue se rovněž zcela v rozporu s realitou píše, že vzniklo při stejné nahrávací session jako KoB…….
Pro mě je tedy správná pouze původní verze


Side2
1. Flamenco Sketches
2. All Blues


https://www.jazzwise.com/features/artic ... in-history

https://www.youtube.com/watch?v=Nv2GgV3 ... rt_radio=1


Strana 2 v podstatě přináší stejné rozdíly jako Strana1, čitelnější perkuse, preciznější lokalizace, prostor nahrávky a okamžitá orientace ve scéně, hrané původní Lp už produkuje místy „lehce nakřáplé“ saxy i Milesovu tumpetu, piano však zní překvapivě dobře a čistě, zajímavé jsou opět saxofony zejména v All Blues si posluchač okamžitě všimne změny umístění nástroje v panoramě,(nemyslím tím to že Coltranův tenor je nyní z pravého a na straně 1 je vždy z levého) lisovaná LP má Coltrana zcela v pravém a v podstatě „na hraně“ reprobedny, kdežto z laku je posunut mírně dozadu a ke středu, vzal-li bych panorámu jako stupnici z leva do prava od jedné do deseti se středem pět, tak Coltrane je na laku cca na 8-8,5 kdežto na LP je čistá 10. a k tomu posun v předozadním.
Tolik tedy k mým subjektivním pocitům z poslechu a srovnání a nyní bych zkusil přidat některé postřehy které mi došly po poslechu a diskutovali jsme je
se Standou.
První věc která mi došla, je že udělat identickou verzi jako první pres není možné a to z několika důvodů. Master nebo spíš jeho přepis který dnes my nebo někdo jiný dostane pro takovou práci k dispozici, nemusí být totožný s materiálem který měli inženýři při cutu prvních laků, nikdo to dnes neověří a nepotvrdí, druhá věc je, že i kdybychom měli identický zdroj, měli identickou řezačku a zesilovače jako původní inženýři, nedostanem se k informaci jak daný inženýr při cutu laku zasahoval do úrovní nebo tonality, dělalo se to přímo při řezání na základě zkušeností a představy cutting inženýra live,
Standa někde dohledal i informaci, že se často takto korigovaný záznam přímo při řezání současně nahrával jako záloha pro další případné cuty, protože se to v podstatě nedalo zopakovat identicky, jinými slovy, to co se řízlo do laku nebylo přesně to co bylo na masteru, RVG to tak dělal téměř jistě a bylo to součást jeho know how, proto vždy chtěl celý proces dělat sám a své pásy nedával z ruky. Těch překážek bude samozřejmě daleko více, každá řezačka se projeví na zvuku, rozdíly jsou v zesilovačích které tu řezačku krmí, rozdíly jsou v podání magnetofonu z kterého se master pro cut sype, je toho opravdu hodně.......takže je to práce pro opravdu zapálené jedince, kteří jsou ochotni věnovat dílu nekonečné hodiny poslechů a ladění....

Ještě slíbená poznámka k matričním číslům a nejen u KoB.Uvádí se že KoB bylo řezáno na deseti ale spíš ještě více řezačkách současně, všechny napojené ne jeden zdrojový magnetofon a že jsou tím pádem všechny laky a z nich vyrobené stampery v podstatě rovnocenné a není se třeba krom sběratelské posedlosti honit za nízkými matričnímy čísly či spíše písmeny.
Přátelé toto je velmi ale velmi nerealistická představa a udivujem mě že je takový názor prezentován na LJC, je třeba si uvědomit, že těch dest či kolik soustruhů, nebude nikdy zcela identicky seřízeno, ano safírové kudly mohou dostat všechny na ráz nové, otázkou bude zda jejich výbrus bude identický, ale hlavní problém nastává při prvním kroku galvanoplastiky, což je stříbření. Provádělo se ručně a vrstva stříbra vyloučeného na laku zásadně ovlivňuje jak celý proces dopadne, je to právě ta nerovnoměrnost stříbrné vrstvy která způsobuje první propady ve zvukové kvalitě, ale hlavně rozdíl v tloušťce vrstvy mezi jednotlivými laky, čím je vrstva Ag větší, tím dojde k větší ztrátě detailu v krajním případě se může promítnout i do dynamiky - sníží výchylku chvějku, protože vrstva stříbra se po následném niklování musí odstranit, stíbro tedy tvoří část "informace" která byla řízlá do laku ale v niklovém otci je právě o tu vrstvu stříbra informace méně. Vezmu-li jekom příklad opět KoB CL1355 mám ověřeno že nejlépe znějící matrice jsou 1D /1D
a může to být právě shodou okolností a řekněme ideálním postříbřením laku, mám i exemplař 1A /1C ve skvělém VG+ stavu a není dynamicky tak dobrý jako 1D / 1D , pro promo presy se požívaly hlavně laky 1D,1G,1H v různých kombinacích, mám 1D /1G a druhá (1G)strana není tak dynamická jako 1D byť jde o promo tedy ty absolutně nejrannější výlisky, neopotřebované stampery atd.....Neberte tedy diskuse o rozdílech ve výliscích s různými matričními čísly jako blábolení fanatiků, jsou to logicky vysvětlitelné stavy a dnešní sestavy s velmi vysokým rozlišením (na rozdíl od dobových)tyto rozdíly dokážou zobrazit velmi výrazně.
Na úplný závěr zmíním, že na laku KoB ještě budeme trochu pracovat a vzhledem k vynaloženému úsilí zvažujeme i jeho lisovanou one step limitovanou verzi. Uffffff........

[Janik]

IMG_1840.jpeg

IMG_1839.jpeg

[Subumbra - SPaudio]

Super
První strana 1D odhaduji tedy podle strany dvě, že je to výlisek z konce roku 1959, All Blues jako 1.track , vypadá ale podle fotek
náramně čistě, tak přeju ať to i tak pěkně hraje, dej pak vědět , každopádně to je skvělý úlovek.
Jinak tedy dokonalé fotky a je z nich vidět výborný stav labelů a nádherně lesklý dead wax, ale i drážky čisťounké, všechno vypadá dokonale, jestli takto vypadá celé LP a je i cover v podobném stavu , tak se Ti opravdu zadařilo.

[Janik]

Super
První strana 1D odhaduji tedy podle strany dvě, že je to výlisek z konce roku 1959, All Blues jako 1.track , vypadá ale podle fotek
náramně čistě, tak přeju ať to i tak pěkně hraje, dej pak vědět , každopádně to je skvělý úlovek.
Jinak tedy dokonalé fotky a je z nich vidět výborný stav labelů a nádherně lesklý dead wax, ale i drážky čisťounké, všechno vypadá dokonale, jestli takto vypadá celé LP a je i cover v podobném stavu , tak se Ti opravdu zadařilo.

Ano velmi cista prisla. Viac neskor napisem. Trosicku som pocul so what a wow. Neskutocne prirodzene to znie. Tie audiofilne vydania su tak predrbane (preexponovana milesova trupka atd atd… umelo vytvorena dynamika)

[Subumbra - SPaudio]

Tak už se těšíme na report z poslechu
Jinak do písmene souhlasím s tím co píšeš o "audiofilských" edicích