Zapomenutý rock

Odpovědět
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Julian’s Treatment (Julian Jay Savarin)

Obrázek

V druhé polovině šedesátých let byla fantazie mladých hudebníků bezbřehá. Experimentovalo se s novými zvuky i jejich kombinacemi. Rozšířené vědomí zbořilo stavidla představivosti v muzice samé, tématech i textech, padala tabu, objevily se první epické celky. Bigbít, potažmo rock začal nacházet důstojné místo vedle tzv. velkého umění: vážné hudby a literatury. Dospěl.
Julian Jay Savarin a jeho Julian’s Treatment, ač širšímu okruhu artrockerů neznámí, navždy budou součástí onoho tvůrčího vzedmutí.
Julian Jay Savarin se narodil roku 1942 na ostrově Dominika (Malé Antily), v jeho žilách koluje francouzská i černošská krev. Ve svých 20 letech se ocitl spolu s rodiči ve Velké Británii, kde začal naplňovat své literární i muzikantské ambice, ostatně Londýn byl v té době uměleckým pupkem světa.
V jazzové skupině Europe začal dostávat konkrétní kontury jeho velký sen, zhudebnění vlastní třídílné scifi novely Lemmus One: Waiters on the Dance, Lemmus Two: Beyond the Outer Mirr a Lemmus Three: Archives of Haven, začínající kolonizací Země.
Z muzikantů, které Savarin oslovil, postupně vykrystalizovala ustálená sestava Julian’s Tratment: z Tottenhamu pocházející studiový baskytarista John Dover, kytarista a flétnista Del Watkins, bubeník Jack Drummond a zpěvačka Cathy Pruden, Australanka usazená v Londýně. Původně zamýšlený jazzový formát nahradil art-classical-rock.
V jednom z rozhovorů při příležitosti ukončení nahrávání v červnu 1970, mladý ambiciózní umělec prozradil, že plánuje postupné vydání tří LP. Dvojalbum A Time Before This vyšlo ještě v témže roce u firmy Young Blood. Z dnešního pohledu jde o zapomenutý klenot, u jehož poslechu si spousta z nás uvědomí, kolikže úžasné muziky je na světě…
Sound se opíral především o Julianovu vzrušivou klávesovou hru, která svou mohutností neustále naplňovala scénu, a divadelně melodramatický vokální projev Cathy Pruden, která byla pro své jazzové cítění přirovnávána k Julii Driscoll. Jako celkový příměr bych použil označení razantnější Renaissance. Jay Savarin později komentoval své tehdejší muzicírování slovy: „Naše hudba nebyla prvoplánová, věřil jsem, že ji lidi přijmou i s jejím apelem a poselstvím, většina skupin svou hudbu uzpůsobuje, aby působila okamžitě a především na tzv. ,první signální soustavu‘, já jsem si přál, aby posluchači o naší muzice přemýšleli, aby oslovila i jejich duchovno, představivost.“
Kapela absolvuje několik koncertů, mimo jiné po boku Deep Purple a Blonde on Blonde (London Lyceum 5/7/1970). Koncem roku 1970 ale Julian’s Treatment končí. Savarin se vrací načas k literatuře, koncentruje se na druhý díl své trilogie. Del Watkins se v roce 1972 připojuje k bluesrockové skupině Argus. Mj. doprovázel Bena E. Kinga, a byl členem The Skatalites.
Po čase dává, s pomocí producenta a majitele firmy Birth Records – Mikiho Dallona (dříve label Young Blood), dohromady nové seskupení. Další část svého díla plánuje vydat pod vlastním jménem. Ze sestavy A Time Before This zbyl on a baskytarista John Dover. Protože se Cathy Pruden mezitím provdala a vrátila domů na opačnou polokouli, nahradila ji Lady Jo Meek ze skupiny Catapilla (kde ji nahradila sestra Anna Meek). Zbývajícími členy byli: Nigel „Zed“ Jenkins (kytara) a Roger Odell (bicí).

Waiters On The Dance plynule navazuje na A Time Before This. Pevný, pružný, vysoký vokál Jo Meek album, vydané v roce 1971, doslova rozsvítil a posílil tím paralely na Renaissance s Annie Haslam. Nahráním alba (v průběhu roku 1971) společné aktivity zúčastněných končí. Dover a Odell spolu později tvoří rytmickou sekci skupiny Tracks. Nigel Zed Jenkins vydává v listopadu 1971 SP Lord/Under The Bridge (Young Blood, YB 1031, produkce Dallon), působí v doprovodné skupině Gerryho Raffertyho, v roce 1981 se podílí na albu Zed, atakdále. Jeho bohaté muzikantské CV lze dohledat na internetu.
Jo Meek vydala v červnu 1971 popový singl zhruba ve stylu Sally Oldfield You’d Betta Believe It/Too Good To Be True, v říjnu pak podobně laděný It’s Another Beautiful Day/The Tea Party.
Jay Savarin se jako hudebník naposledy projeví počátkem osmdesátých let spoluprací na filmu Iana Lloyda Face Of Darknes.
Julian Jay Savarin svou trilogii nakonec dokončí, pod definitivním souhrnným názvem The Lammas Trilogy, a má s ní úspěch především v Japonsku. Od té doby se věnuje jen psaní. Na svém kontě má několik desítek titulů.

Každý, kdo má rád Renaissance, dívčí zpěv a klávesy vůbec, by měl Julian’s Treatment i sólovku Juliana Jaye Savarina přinejmenším vyzkoušet.

Jaromír Merhaut

Diskografie:
LP
(Julian’s Treatment) A Time Before This (2LP, Youngblood SYB 2) 1970
(Julian Jay Savarin) Waiters On The Dance (Birth, RAB 2) 1971

Obrázek Obrázek

SP:
(Julian’s Treatment) Phantom City/Alda Dark Lady Of The Outer Worlds (Youngblood YB 1009) 1972
(Julian Jay Savarin) I Am You/Kizeesh (Lyntone LYN 3426) 1971?

Internet:
Juian Jay Savarin – wikiprofil: http://en.wikipedia.org/wiki/Julian_Jay_Savarin
Nigel Jenkins na Allmusic: http://www.allmusic.com/artist/nigel-je ... 01/credits
John Dover a Roger Odell detailně na Tracksfusion: http://www.tracksfusion.co.uk
Jo Meek na 45cat: http://www.45cat.com/artist/jo-meek
Del Watkins a Argus na myspace: http://www.myspace.com/argusbluesrock
Na Youtube koluje celá řada „klipů“, vztahujících se k Savarinovi, Julian’s Treatment i dalším jmenovaným.

Tidal: https://listen.tidal.com/album/10285094 ... aring_page
Tidal: https://listen.tidal.com/album/11678211
Uživatelský avatar
lidumil
Příspěvky: 1250
Registrován: 08 lis 2011 10:33

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od lidumil »

Díky za tip, zkouknu na youtube a .... :thumbup:
Poslouchám hudbu, která se mi líbí, mám to co mám a co jsem ochoten zaplatit.
Fous
Příspěvky: 120
Registrován: 29 pro 2010 08:09

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od Fous »

Ahoj Jardo, dík za připomenutí, mám to doma už léta a dlouho jsem neposlouchal, tak že jdu na to. Pecka je , že těchto zapomenutých kapel je spousta a je to kolikrát výborná muzika. V době internetu je to cesta za poznáním v podstatě nekonečná. :thumbup: :thumbup: :thumbup: Zdravím Franta Fousek
Uživatelský avatar
zappa
Příspěvky: 2134
Registrován: 23 pro 2010 21:52
Bydliště: Vratislav

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od zappa »

Tuhle desku mám moc rád, ta atmosféra....
EP reprosoustavy + SE-833 MX Challenge + Lampizator Pacific + Pink Faun 2.16x/ultra + Sroll Purity Quntum system + 2x SoTM sNH-10G + Ediscreation LPS, AAI Maestozo LAN, Cryo Ref. Cora kabely od EP , Kraut Gold pro Aes/ebu
Uživatelský avatar
lidumil
Příspěvky: 1250
Registrován: 08 lis 2011 10:33

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od lidumil »

Jsem poslouchal ráno po cestě do práce, pěkné, dokonce velmi.
Poslouchám hudbu, která se mi líbí, mám to co mám a co jsem ochoten zaplatit.
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

ESPERANTO

Obrázek

Esperanto, drahokam s mnoha fasetami, žádný ve vteřině čitelný čtyřstěn, nebo hranol.
Pokusů, jak dát dohromady rock s klasikou, pamatuje historie spoustu. Styl i sound Esperanta patří podle mne nejen k nejvydařenějším, ale i nejoriginálnějším. Přenechává sice dominanci rockovému fundamentu a formě, včleněné prvky tzv. vážné hudby ale rozhodně nepůsobí jako ozdoba na efekt.
Vše začalo koncem roku 1971, kdy klasicky vzdělaný belgický houslista Raymond Vincent, vedoucí souboru Wallace Collection, dostal chuť na malé hudební dobrodružství, spojené s jeho posluchačskou libůstkou – hardrockem. Po několika epizodních spolupracích narazil na končícího studenta Bruna Liberta, jehož profesní specializace na hudební vědy mu nebránila každou noc bušit do klavíru v jakémsi muzikálu broadwayského střihu. Raymond přispěl Brunovi na jeho promo nahrávku Metronomic, slovo dalo slovo, a zakrátko společně sháněli muzikanty do svého rockového orchestru.
První se připojila rytmická sekce, italsko-belgičtí bratři Malisanové (ex Convention), a posléze na krátkodobou výpomoc i kytarista Edouard Meinbach, rovněž z Convention. Jádro kapely mohlo začít nacvičovat, vznikly první nahrávky, které se čtveřice snažila udat v Anglii prostřednictvím producenta Davida Mackaye.
Právě on dostal nápad výrazně posílit sound. Strohá dema s houslemi, klavírem, hammondkami a rytmickou sekcí se mu zdála neprůrazná. Kontaktoval australského zpěváka Glenna Shorrocka, působícího v Londýně ve skupině Twilight. Ten zase dal výtečný tip na zpěvačky, když doma novým kamarádům přehrál album Cliffa Richarda s Joy Yatesovou, Janice Slaterovou a Bridget Dudoitovou (neboli triem Bones). Dívčiny souhlasily, zbývalo tedy doplnit rockovou polovinu kapely o kytaristu, a klasickou část na smyčcové kvarteto. Šestistrunňák Brian Holloway, další z protinožců, plus pár ostrovních smyčcových modernistů: druhé housle Godfrey Salmon, viola Tony Harris, cello Timothy Kraemer – a velké Esperanto bylo na světě.
Sestava dvanácti muzikantů se začala poznávat a sehrávat nejdříve na pronajaté farmě v Cornwallu, potom se přesunula na belgický venkov. Stal se malý zázrak: tak trochu uměle seskládaná komunita mladých lidí z různých koutů světa, navíc s různobarevným hudebním vnímáním, se dokázala nadchnout pro spojující myšlenku otce zakladatele a obohatit ji o spoustu skvělých nápadů.
Debutové elpé dostalo přiléhavý název Rock Orchestra, vyšlo v roce 1973 u A&M.
Rock Orchestra evokuje Jesus Christ Superstar, jsou na něm stejně parádní árie jako ty nejlepší Webberovy, hned zkraje kupříkladu Never Again. Statue Of Liberty byla inspirována frustrující závěrečnou scénou z „Planety opic“. Je to smyslné prolnutí ohně a vody, jako když se láva vlévá do oceánu, boj i smilstvo rocku s klasikou. Bombastické představení, v prvním, druhém i třetím sledu se stále něco úžasného děje. Operní pěvecký koncert, nespoutaná energie v každé notě.
Firma bohužel na domácí turné přiřadila posluchačsky náročnější Esperanto k rozdováděným rockabilly koníkům Sha Na Na. Kontinentální část strávili Esperanto s žánrově podstatně bližšími Strawbs.
Po návratu do Anglie a přesunu na hrad ve Walesu započaly přípravy na další LP. Genius loci a pohnutá historie starého sídla se promítly i do muziky samé, nicméně pro další vývoj byl zásadní odchod zpěváka Glenna Shorrocka od rozdělané práce zpět do Austrálie (kde spoluzaložil Little River Band) a následná spoluúčast Petera Sinfielda, kterého A&M najala, aby se Esperanta ujal poté, co firma odmítla první verze nahrávek. Sinfield, básník a textař, známý především ze spolupráce s King Crimson a ELP, přivedl nového vokalistu, folkaře Keithe Christmase, jenž přetočil Glennovy hotové party (původní verze The Duel, The Decision a The Cloister jsou přidány jako bonusy na CD reedici Si-Wan). Ještě předtím odešly Joy Yatesová a Janice Slaterová, bezprostředně po dokončení alba pak Dudoitová, Harris a Holloway.
Danse Macabre (1974), Tanec smrti, je oproti „budovatelsky“ rozevláté prvotině homogennější, hloubavější. Ovšem pozor, žádná melancholická selanka: hned úvodní pseudoklasická The Journey je uvozená pěkně rozpálenými houslovými strunami, nakonec celé album je takové „žhavě santanovsky houslové“. Nové a zajímavé jsou zčistajasna se zjevující bezeslovné rozněžnělé i palčivé zpívánky. Hlas Keithe Christmase sice nemá průraznou sílu rebelského divouse Glenna Shorrocka, je ale zase artovější, teatrálnější, stylovější. Škoda jen, že konečný mix mu nedal více vyniknout, vedle smyčců se trochu ztrácí.
Poté, co Keith Christian opustil Esperanto a hudební branži vůbec, vybrali osiřelí pozůstalí z inzertních uchazečů hned dva k sobě perfektně padnoucí hlasy, Rogera Meakina a Kim Mooreovou.
Třetí album Last Tango (1975) se dávalo do kupy v Londýně a částečně i na slavném zámku Herouville, blízko Paříže.
Úvodní Eleanor Rigby není žádná coverová přeuctivka, ale ďábelská jízda s mnoha zákrutami a překvápky typu hardrockového houslového intra. Doslova předurčuje celkové vyznění Posledního tanga. Sound je opět o něco sevřenější, méněvrstvý, nerozutíkaný, ale stále bohatě prostřený. Trefou do černého jsou noví vokalisté, tak barvitou škálu hlasů ani vždy skvěle rozezpívané Esperanto předtím nemělo. Do extáze bolerovsky vystupňovaná dvanáctiminutová The Rape je podle mne erbovní písní Kim Mooreové a Esperanta vůbec. Bohužel současně i labutí.
Vše se přitom zdálo na dobré cestě, vnitřní klima ve skupině bylo pohodové, Esperanto zaujalo i na festivalech v Readingu, Newcastlu, Bilzenu, vystupovalo pravidelně v Marquee, v Evropě pak spolu s PFM účinkovalo v Amsterdamu a Montreux.
Jako blesk z čistého nebe proto pro skupinu přišla zpráva o neobnovení kontraktu s A&M. Ropná krize tehdy tvrdě zasáhla i hudební průmysl.
Esperanto tak zůstalo pro většinu i zasloužilých rockerů nepoznáno.

Jaromír Merhaut [2010, pro e-zin Rock+]

Bridget Lokelani Dudoit (Havajské ostrovy) zpěv, akustická kytara A B
Tony Harris (Anglie) housle, saxofon A B
Brian Holloway (Anglie / Austrálie) kytara, klavír A B
Timothy Kraemer (Anglie) violoncello, klavír A B C
Bruno Libert (Belgie) klávesy A B C
Gino Malisan (Belgie / Itálie) baskytara, flétna A B C
Tony Malisan (Belgie / Itálie) bicí A B C
Godfrey Salmon (Anglie) druhé housle, tenor A B C
Glenn Shorrock (Anglie / Austrálie) zpěv, kytara A B
Janice Slater (Austrálie) zpěv A
Raymond Vincent (Belgie) první housle A B C
Joy Yates (Nový Zéland) zpěv, flétna A
Keith Christmas (Anglie) zpěv B
Roger Meakin () zpěv C
Kim Moore () zpěv C

Diskografie:
1. Rock Orchestra (1973) (A&M Records, UK, AMLH 68175) A
2. Danse Macabre (1974) (A&M Records, UK, AMLS 63624) B
3. Last Tango (1975) (A&M Records, UK, AMLS 68294) C
Reedice (výběr):
2001 – Rock Orchestra (CD, Si-Wan Records, Korea, SRMC 5011) (bonusy: Getting Along, Waiting Till The Day I Die a Emma)
2001 – Danse Macabre (CD, Si-Wan Records, Korea, SRMC 5013) (bonusy: The Duel, The Decision a The Cloister)
2001 – Last Tango (CD, Si-Wan Records, Korea, SRMC 5015) (bonusy: In Search Of A Dream a Busy Doing Nothing)
2003 – Danse Macabre (CD, Universal Music, Japan, UICY-9264)
2003 – Last Tango (CD, Universal Music, Japan, UICY-9265)

http://www.esperanto-rock-orchestra.com

Obrázek
PGH
Příspěvky: 3180
Registrován: 27 led 2011 19:03
Bydliště: Olomouc

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od PGH »

Výborná kapela, mám všechny tři alba, hned si je pustím, nejradši mam Last Tango.
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

Fruupp

Mezi leckterými znalci progresivní rockové scény první poloviny sedmdesátých let mají severoirští Fruupp kultovní pozici jedné z nejnápaditějších skupin oné doby. Jejich unikátní, kompozičně i aranžérsky až orchestrálně rozkošatělý artrock, srovnatelný svou barevností s Genesis, Yes, King Crimson, Gryphon a Gentle Giant, byl dochucen esencemi irské lidové i klasické (artificiální) hudby a jazzu. Latimerovsky libozvučná, táhlá kytarová sóla, rámovaná melodramatickými klávesami a smyčcovými nástroji, četné změny tempa, propojování skladeb do promyšleně gradovaných celků – to vše charakterizovalo Fruupp. V dobových recenzích se při popisu jejich soundu nejčastěji zjevují termíny jako bohatý, pastorální, symfonický, umělecký, bláznivý. Každé ze čtyř řadových alb mělo svůj doprovodný epický rozměr, image kapely doplňovaly v promo materiálech zámecké interiéry a zdobné, stylizované kostýmy a pódiové masky.

Prapočátky Fruupp sahají k přelomu devětašedesátého a sedmdesátého roku, kdy kytarista a klávesák Vince McCusker, rodák ze severoirské vesničky Maghera (narozen. 3. 10. 1949) doobrážel únavné štace s blues-soulovou cover kapelou Blues By Five, hrající převážně k tanci a poslechu v tamních nálevnách v sestavě: Terence „Superkey" McKee (sólová kytara), Vincent McCusker (rytmická kytara a klávesy), Ian "The Beast" Best (baskytara), Miles „Tinhead" McKee (bicí) a Paddy Shaw (zpěv). Vrcholem kariéry Blues by Five bylo předskakování Catu Stevensovi. Nadějnou vzestupnou kariéru kapely, začínající pracovat i na vlastním materiálu, utnul nástup jejího leadera McKea na universitu.

Po krátké pauze se stal hnacím motorem Vince McCusker, jenž sám sebe povýšil na prvního kytaristu i dvorního skladatele. Důležitým katalyzátorem dění byl cestovní manažér Blues by Five, a později budoucí „pátý člen“ Fruupp, Paul Charles. Ten sice odjel na půl roku na „music-business“ zkušenou do Londýna, tam však navázal pro budoucnost cenné kontakty. V nové sestavě kolem McCuskera pokračoval Ian Best na basu a Marty O’Connor vystřídal u bicích navrátilce Milese McKea, přecházejícího k mikrofonu.

Podle Paula Charlese někdy na jaře 1971 vznikl i veskrze originální název skupiny – Fruupp. Původ názvu je opředen malou záhadou. Poutavá, lehce mysteriózní legenda, pocházející od samotné kapely (rozhovor pro Melody Maker z 9. března 1974) tvrdí, že Fruupp byla přezdívka přeludu mladé ženy bloudící starobylým domem, v němž měli zkušebnu. Prozaická verze je, že si Best při nějaké zkoušce všimnul použitého aršíku propisotu, kde zůstala už jen písmena F,R,U a P. Přidal jedno P na konec, plus E doprostřed, a navrhnul novotvar jako jméno pro kapelu. Paradoxní je, že právě Best byl záhy odejit. Jako oficiální datum vzniku Fruupp je skupinou samotnou uváděn 30. duben 1971.

První vystoupení skupiny pod novým názvem se odehrálo 23. června 1971 v belfastské Ulster Hall, po boku Roryho Gallaghera. Krátce poté ale odchází za slávou Vince McCusker, zlákán Charlesovou nabídkou založit přímo v Londýně progresivní kapelu.

Osiřelou skupinou poté prošlo vícero hráčů, trvalejší stopu zanechává pouze baskytarista Trevor Davis a kytarista Rob McCullough z Belfastu. Důležitým stálým členem sestavy Fruupp se stává mladičký, klasicky školený hráč na klávesové nástroje a hoboj Stephen Houston (nar. 13. 7. 1953) z The Ulster Youth Orchestra. Skupina měla ve své domovině docela slušně nastartováno, v tamějším hudebním plátku Thursday získala ocenění jako nejlepší nová skupina roku 1971. Z frontmana Tinheada se mezitím stal Lord Fruupp.

Po krachu londýnské mise Vincenta McCuskera, protože mezi tamními hudebníky nenašel podporu pro svou vizi progresivní rockové kapely, se Vince vrací do Belfastu, a opětovně přebírá vedení skupiny. Angažuje baskytaristu (a po brzkém a definitivním odchodu Milese „Tinheada“ McKea i zpěváka) Petera Farrellyho (narozeného 4. 1. 1949, doposud spisovatele a příležitostného hospodského muzikanta), plus drummera Martina Foya (nar. 13. 5. 1951) z Fossets Circus. Role manažéra se napořád ujímá Paul Charles. Zakrátko poté skupina přesídluje do Londýna.

Fruupp v té době koncertují, jen se práší za kočárem (Fordem Transitem), ročně odehrají více jak 200 štací. I výčet supportů 1971-1973 je obdivuhodný, Paul Charles ve svých vzpomínkách uvádí mimo jiné Thin Lizzy, Skid Row, Taste, Queen (jako předkapela!), Supertramp, The Electric Light Orchestra, Focus, Hawkwind, Man, Steve Harley & Cockney Rebel, Focus, Genesis. Dřina přináší ovoce, když na základě poslechu demo pásku (Decision + 3 skladby) nahraných 29. 3. 1973 v malém londýnském studiu na Fulham Place Road, shlédne jejich vystoupení Robin Blanchflower z A&R, majitel sublabelu Pye Records – Dawn Records, a na místě s nimi uzavírá kontrakt.

V srpnu 1973 se Fruupp konečně dostávají k nahrávání alba. Na to, že se jednalo o novice, byli mládenci zdravě troufalí – například tam, kde naprostá většina i zavedených skupin vystačila s mellotronem, tam Irové trvali na nefalšované smyčcové sekci. Svou prvotinu nahrávali v červenci v Escape studiích v Kentu. Páteří debutu se staly osvědčené koncertní kusy, Paul Charles si vzpomíná na pár překvapivých momentů, například odsunutí ambiciózní On a Clear Day, ke které Stephena Houstona inspirovala Holstova svita Planety, coby bonusu u prvních 100 výlisků. Nejspíš na oltář symfonického soundu padly pod střihačský stůl těžkotonážní kusy Steam Machine a Be Glad.

Future Legends vychází 5. října 1973. Veškerý materiál zkomponoval McCusker, na orchestrálně košatých aranžích se významnou měrou podílel i „klasik“ Stephen Houston. Oproti pozdějším třem kusům je prvotina nespoutanější, s větším podílem kytary a zemitého rockování, na úkor aranžérsky různobarevného hračičkaření, tak typického pro další LP. Ideovým tvůrcem příběhu tuláka a kněze je Paul Charles. Ten dnes vyzdvihuje především Decision s textem inspirovaným básní bedňáka kapely – Ivana „Touche“ Vallellyho. Podle Charlese nejlepší skladba Fruupp, a vůbec se prý nediví, že Blanchflower po jejím poslechu z dema okamžitě vytahoval šekovou knížku

Kolem Fruupp se začal točit malý mediální kolotoč. Obsáhlý profil, včetně osobních miniportrétů, vychází 3. listopadu 1973 v Melody Makeru, další článek pak 9. března následujícího roku. Vrcholem souvisejícího dvouměsíčního turné se stal koncert ve Whitla Hall v Belfastu s Ulster Youth Orchestra za zády.

Dlouhými roky nashromážděný tvůrčí přetlak umožnil Fruupp realizovat v krátkém sledu další dvě alba: Seven Secrets (nahrávané v lednu a únoru 1974, vydané 19. dubna 1974) a Prince of Heaven’s Eyes (vydáno 8. listopadu 1974), obě nahraná v ustálené sestavě McCusker, Farrelly, Houston, Foye.

Dvojka Seven Secrets je autorsky rovnoměrně rozděleno mezi McCuskera a Houstona. Přebal je opět z dílny Petera Farrellyho. Hned na první poslech si lze všimnout, že při zachování všech charakteristických atributů zvuku Fruupp, se do popředí dostává jemně vykreslovaná zvukomalba a classical rockové postupy. Posun se dá připsat Stephenovi Houstonovi, jenž opět zaranžoval smyčce pro doprovodné námezdní těleso, pojmenované Future Legends Strings, vedené Michaelem Renniem. Významný podíl na výsledku má producent David Lewis, preludující navíc na piano v Three Spires.

Turné odstartovalo pár týdnů po vydání a vyvrcholilo koncertem v londýnském Shaw Theatre 2. června. Ústřední postavou se na pódiu stal Houston. Nejenom, že hrál na hoboj, případně dvoje klávesy současně, nasazoval si masku, ale zakomponoval do představení i divadelní scénu s mečem a umělou krví. Letní koncerty se skupinou Man, i sólově, přilákaly na Fruupp desetitisíce, Charles vzpomíná na plný Phoenix park v Dublinu, anebo na Belfast, kde pořadatelé postavili pódium 4 metry nad diváky.

V létě 1974 ale potkal Fruupp i menší průšvih. Když koncem června po nějakém mejdanu spokojeně spali na nějaké usedlosti, vpadla dovnitř protidrogová jednotka a našla čehosi za nehet. Zatčení známých místních muzikantů se dostalo na přední stránky irských novin.

6. srpna nakráčeli Fruupp opět do studia Morgan v Londýně. Plány byli ambiciózní. LP Prince of Heaven’s Eyes, nahrané tentokráte ve vlastní produkci, je dramaturgicky posazeno na Charlesův metaforický příběh Muda Flanigana, brázdícího Irsko, hledajíce konec duhy a sebe sama (kompletní povídka je součástí nové CD reedice firmy Esoteric). Hudebně plynule navazuje na předchozí opus. Dominujícím autorem se mezitím stal Stephen Houston, jemuž patří celá první strana alba a část druhé. Romantizující melodie, patos, jazzové synkopy, básnivé zpívání a místy až vtělení se do stylu a soundu Genesis (Prince Of Darkness). Vrcholem je závěrečná The Perfect Wish s krásným partem klavíru. Paul Charles velmi lituje ztráty pěti Vincentových skladeb, které se na LP nevešly a pro reedici nebyly k nalezení: Lost in A Dream, Windward, Crystal Brook, King Stranger a Reflection.

Label Dawn Records vydal 11. října jediný singl Fruupp Prince of Heaven / Jaunting Car (obě skladby jsou součástí reedice Esoteric).

Podzimní severoirské turné s písničkářem Davidem McWilliamsem bylo celé vyprodané. Slavné pirátské Radio Caroline vysílalo celý týden kompletní album Prince of Heaven’s Eyes každý pozdní večer! Zájem projevil americký vydavatel. Když se k tomu přičtou nadšené recenze a četné pozvánky k rozhovorům do všech typů médií, je jasné že Fruupp prožívali vrchol kariéry, a vánoce čtyřiasedmdesátého si všichni užili, natěšeni na na rok 1975.

Bohužel došlo k zásadnímu zlomu. Stephen Houston se mezitím stal se aktivním křesťanem, šiřitelem víry a světskou hudbu upozadil. Poslední koncert s Fruupp odehrál 19. ledna 1975 v Greyhoundu, poté se vytratil i s podstatnou částí aparatury kapely. Nový klávesák John Mason se ke skupině přidal v polovině března.

Odchod Houstona nemohl přijít v nevhodnější dobu. Seymour Stein, šéf americké Sire Records, byl velký fanoušek Fruupp, LP Prince of Heaven’s Eyes jej okouzlilo. Když si přijel v únoru kapelu poslechnout naživo, našel torzo, shánějící klávesáka a techniku. Americká naděje se rozplynula. Stein nabídl spolupráci Houstonovi, ten ji ale odmítnul.

Nahrávání posledního čtvrtého alba Modern Masquerades (vydáno 14. listopadu 1975 v produkci Iana McDonalda z King Crimson) se Houston zúčastnil jako občasný divák, stálým členem souboru se stal John Mason. Přestože byl zručný muzikant, nemohl Stephena nahradit, ten byl - dle slov Paula Charlese - srdcem a duší Fruupp.

Poslední LP Modern Masquerades se i proto nese v částečně pozměněném pojetí, připomínajícím - dominující kytarovou zpěvohrou a převládající rozvolněnou melodikou - pozdní Camel po odchodu klávesáka Bardense. McCusker se opět ujal vlády na stylem a soundem. Malým zpestřením se stal saxík producenta Iana Mc Donalda. Doprovodný příběh slečny Janet dodal – jak jinak – Paul Charles.

Malá vsuvka. Skladby Sheba’s Song se v roce 2006 zmocnil rapper Talib Kweli pro Come The New Day s hostující Norah Jones. Talibovo album Ear Drum se v USA vyšplhalo až na pozici Nr.2.

Tříměsíční turné mělo vrchol 6. prosince v Friars Aylesbury, kam Dawn poslala mobilní studio k pořízení živého záznamu.

Fruupp poté začali připravovat další koncepční album s pracovním názvem Doctor Wilde's Twilight Adventure. Během příprav odehraje v okolí Dublinu několik koncertů pod názvem The Future Legends Orchestra. Na scénu ale vtrhává punk, smlouvy a plány jdou vniveč. Konec je rychlý. Květnatě hrajícím souborům nástupem punkerů odzvonilo, a tak i Fruupp záhy odehráli svou derniéru v září roku 1976 v londýnském Roundhouse. Aby smůly nebylo dost, při požáru pracovního londýnského bytu, který sdíleli Vincent, John a Paul, zmizely ze světa i všechny magnetofonové pásky nahrané na koncertu v Friars Aylesbury.

Fruupp mimo Severní Irsko nikdy nepronikli do širšího rockerského povědomí, to byla daň za přílišnou originalitu a možná i určitou angažovanost v dění v rodné domovině. Nic to neubírá jejich hudbě na kvalitě a zajímavosti.

Široce rozprostřená hudba Fruupp se dotýká baroka i medových smyčcových pláství Barclay James Harvest, Moody Blues, či Pink Floyd. I když se nesnaží omráčit lichými rytmy ani vysloveně experimentálním novátorstvím jako Genesis, Gentle Giant, King Crimson, či Yes, přesto je ve výsledku originální a nezaměnitelná. Jak kdosi kdesi trefně poznamenal, je kvintesencí anglického pojetí artrocku, přestože se jedná již od pohledu o Iry jako polena.

Fruupp vřele doporučuji k poznání všem, kteří se rádi zaposlouchávají do tvorby starých anglických (art-classical-jazz-folk) rockových kapel přelomu šesté a sedmé dekády. Poslouchat Fruupp, to je něco jako obdivovat starý ručně opracovávaný nábytek, snad trochu přezdobený, ale jedinečný a múzami umu políbený.

P.S.
Klávesák Steven Houston po odchodu z Fruupp cestoval po Evropě s křesťanskou hudební skupinou Liberation Suites, poté působí jako vikář (a příležitostný muzikant) v jižní Anglii. Po roce 2000 vydal soukromě 2 CD, v současnosti má rozpracovaný projekt The Thaumaturge, který by podle jeho vlastních slov měl navazovat na The Prince Of Heaven’s Eyes, viz jeho www stránky.
Basák a zpěvák Peter Farrelly bydlí v Londýně a muzice se údajně nevěnuje. Bubeník Martin Foye hrál nejdříve v keltské rockové kapele The Bad Articles, spolu s Farrellem se později sešel v grupě The Crowd, přejmenovaném později na MGM. Dnes žije v Dungannonu a do kotlů si občas zatluče v jedné z místních hospod se svou skupinou Circle The Moon. Vincent McCusker také hraje v nějakém pub-bandu v Severním Irsku. John Mason zmizel neznámo kde. Manažér a šedá eminence Fruupp – Paul Charles dodnes působí v hudebním byznysu, právě on je důvěryhodným zdrojem takřka veškeré faktografie tohoto profilu.

Jaromír Merhaut

Sestavy (albové):
Peter Farrelly – baskytar, zpěv (A, B)
Stephen Houston – klávesy, hoboj, doprovodný zpěv (A)
Vincent McCusker – kytara, doprovodný zpěv (A, B)
Martin Foye – bicí (A, B)
John Mason – klávesy, vibrafon, doprovodný zpěv (B)

Poznámka. Muzikanti, kteří prošli ranými sestavami Fruupp, či pre-Fruupp, jsou zmíněni v biografii.

Diskografie:
LP
1. Future Legends (Dawn DNLS 3053, říjen 1973) (A)
2. Seven Secrets (Dawn DNLS 3058, duben 1974) (A)
3. The Prince of Heaven’s Eyes (Dawn DNLH 2, listopad 1974) (A)
4. Modern Masquerade (Dawn DNLS 3070, listopad 1975) (B)

SP:
Prince of Heaven / Jaunting Car (Dawn DNS 1087, říjen 1974) (A)

Kompilace/boxy:
Songs For A Thought (CD, Sequel, LC 6197, UK, 1992) kompilace s One A Clear Day
Future Legends / Seven Secrets (CD, See For Miles Records, C5HCD 645, 1996) 2 alba na 1 CD (chybí Graveyard Epistle z 1. LP, Faced With Shekinah a The Seventh Secret z 2. LP)
The Prince of Heaven’s Eyes / Modern Masquerade (CD, See For Miles Records, C5HCD 646, 1996) 2 alba na 1 CD (chybí Seaward Sunset z 3. LP, Gormenghast z 4. LP)
Modern Maquerade Box (4CD, Disk Union, DU-BOX212, Japan, 2007) všechna 4 alba, 1-3 Arcangelo verze, 4 Strange Days verze.


Internet:
Paul Charles – manažer Fruupp – osobní stránky s kompletní historiíí Fruupp http://www.paulcharlesbooks.com/fruupp.php

Prof. Robert Cervero – kronikář Fruupp
http://www.ced.berkeley.edu/faculty/cer ... ppband.htm

Stephen Houston – klávesák Fruupp – oficiální stránky
http://fruupp.com

Myspace – nedávno objevené archivní amatérské nahrávky koncertů Fruupp
http://www.myspace.com/fruupplive
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

STILL LIFE
KLENOT VARHANNÍHO ROCKU

O této anglické skupině a jejích členech se dlouho, dlouho nic detailního nevědělo, mlčely encyklopedie i nekonečné archívy BBC, prohledané kdysi na mou prosbu Karlem Janovickým (alias Jackem Allenem) z československé sekce stanice. Dokonce ani magazín Record Collector neměl ještě v roce 2005 o Still Life podrobnější informace! Teprve polský fanoušek Piotr rozhýba v roce 2002 události, kdy se mu pomocí mailů podařilo postupně kontaktovat, známé, spolupracovníci a nakonec i členy Still Life. S jejich pomocí dal dohromady příběh Still Life. Z jeho obdivuhodné práce vycházím.
---

Baskytarista Graham Amos a vokalista Martin Cure nastartovali svou profesionální hudební dráhu v roce 1963 v Coventry, ve skupině The Sabres. V 65‘ pak zformovali The Peeps a nahráli v letech 1965–67 pro Philips pět singlů. S nově příchozím klávesákem Terry Howellsem (ex Ray King Soul Band) získali koncem roku 1967 zásadní autorskou posilu.
Na přelomu 68/69 se přejmenovávají na Rainbows, a na jaře již opakovaně koncertují v Marquee. Repertoár z části tvořily skladby, vydané později na albu Still Life. Kapela odjíždí do Německa, kde se odděluje kytarista Roy Albrighton, aby po krátkém angažmá u Outsiders založil Nektar. Po návratu do Anglie odchází od Rainbows i bubeník Gordon Reed.

Zbylí tři muzikanti – Amos, Cure, Howells – opět mění název, z Rainbows se stávají Still Life, a podepisují s firmou Vertigo smlouvu na 6 alb! Pouhý týden před první nahrávací session přichází do skupiny zkušený námezdník Alan Savage. Podle údajů jeho samotného bylo album realizováno v londýnských Sound Recording Studios, blízko mramorového oblouku, od 1. do 26. října 1970, kdy byl závěrečný mix. Desku produkoval Stephen Shane, jenž dnes z Los Angeles, kde žije, přidává k dobru perličku o nahrávání hammondů a basy, jejichž až obří objemný sound byl prý výsledkem ojedinělého míchání zvuku nástrojů z mixu a reproduktorů!

Jednolitý mohutný sound Still Life se opírá o souzvučné vokály a varhany. V refrénech všichni táhnou za jeden melodický provaz, některé momenty jdou až na dotek extáze, či jak to společné bouření nazvat. V mezihrách se kapela s gustem rozutíkává na všechny strany, a zejména Howell si užívá svobody. Nikdy však nesklouzne k ekvilibristické samoúčelnosti, hraní pro hraní. I kdyby to bylo proto, že není Emerson, spíš Hensley, tím líp.
Samostatnou kapitolou jsou vokály. Většina sólových partů je zdvojených, oba vedoucí hlasy, lehce zdrsnělý chlapák a hladký, ohebný falzet se parádně barevně doplňují v dvojhlasech i soubojích. Výsledek připomíná dvojici Wright – Harrison u Spooky Tooth. Všeprostupující zpěvnost Still Life je úžasná, nechce se věřit, že toto album zapadlo bez většího vzruchu. Kapela bohužel dlouho nevydržela. Důvody zastřel čas.

Dovětek
Po rozpadu Still Life zůstali – až na Grahama Amose – u muziky všichni: zpěvák Martin Cure, drummer Alan Savage i klávesák Terry Howells. V roce 1971 se Cure stal členem skupiny Cupid’s Inspiration. Z ní se v roce 1979 vyloupla kapela Chevy, patřící již do ranku NWOBHM. Vydala album The Taker (1980) a tři singly. V roce 1983 zakládá jádro Chevy (Cure, Poole, Shanahan, Walwyn, Duggan), plus klávesák Bob Jackson (ex Indian Summer, Badfinger) skupinu Red On Red. Po neúspěchu (žádný kontrakt) dává M. Cure dohromady The Rogues, se kterými s přestávkami vystupuje dodnes, vedle příležitostně obnovovaných Cupid’s Inspiration. Mimoto se pod názvem Cable P.A. zabývá ozvučováním.
Alan Savage žije v Northamptonu, jeho hudební C.V. je bohaté a zahrnuje mj. i spolupráci s Claptonem, Mercurym, McCartneyem!
Terry Howells nějaký čas koncertoval s různými kapelami, mj. hrál s Trevorem Hornem a měl jazzové trio. Po přestěhování do Švýcarska ukončil v roce 1982 profesionální hudební kariéru, muzicíruje ale dál, na kontě má podle vlastních slov soukromě vydané CD Artree – Celestail Influence, další desku nahrál s poprockovou skupinou Breeze. Nakonec se vrátil ke klavíru a příležitostně koncertuje ve své nové domovině.
2.6.2003 Martin Cure mailem oznamuje přátelům: „Graham Amos (basák Rainbows/Still Life) zemřel náhle minulý týden. Jeho pohřeb je v Cambridge Crematory v 10:30, 4. června, 2003".

Zapomenutí Still Life mohou být inspirací a motorem pro všechny hledače starobylého rocku šedesátých a sedmdesátých let. Už jen pomyšlení, že někde v archivech a reedičních seznamech jsou zaklety další podobné kusy, je libě dráždivé.

Jaromír Merhaut pro Rock & Pop


Sestava:
Martin Cure – zpěv
Terry Howells – klávesy
Graham Amos – baskytara
Alan Savage – bicí

Vznik: 1970
Země: Anglie

Obrázek
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Malý dovětek k STILL LIFE: když jsem si o nich na vojně psal s českou sekcí BBC a Karlem Janovickým.

Obrázek
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

Capability Brown

Anglická (art)folkrocková skupina, kterou počátkem 70.let založilo šest zpěváků a multiinstrumentalistů: Kenny Rowe, v šedesátých letech člen The Moments (kde působil i Steve Marriott) a Harmony Grass, Tony Ferguson (Harmony Grass), Dave Nevin, Grahame White (Fuzzy Duck), Joe Williams (Harmony Grass) a Roger Willis (Gremlins).

Po podepsání smlouvy s labelem Charisma skupina vydala dvě alba, From Scratch (1972) a následující rok v květnu Voice. V roce 1976 vyšla kompilace Liar.

Vlastní repertoár psali pro kapelu Nevin a Ferguson. Capability Brown často k obrazu svému předělávali převzaté skladby. Midnight Cruiser od Steely Dan, Liar Russe Ballarda z Argent, Beautiful Scarlet a Redman od Rare Bird, I Am And So Are You Alana Hulla z Lindisfarne, známou v provedení skupiny Affinity.

Po rozpadu se Willis, White a Ferguson na žádost Rogera Flavella z popových Christie nakrátko přidružili k zmíněné skupině (pro jejich turné po Jižní Americe v roce 1974), o dva roky později se pak všichni tři stali členy Krazy Kat, kteří nahráli pro Mountain Records dvě alba. Kenny Rowe vydal u Charisma singl Jesus / Water Song (CB 219). Roger Willis dnes bubnuje v bluesové veteránské kapele Storm Warning. Grahame White, který v 90. letech fungoval jako člen doprovodné kapely Dona McLeana, zemřel v roce 2008.

Capability Brown oslňují nejenom vokálními harmoniemi (včetně a capella), využívajícími nebývalé rozpětí typů hlasů členů souboru, ale i bohatou instrumentací s řadou až exotických nástrojů. Ke škodě věci byla snad až příliš barevná paleta nálad a stylů, od rozverných trubadúrských popěvků jak z podhradí, přes dozvuky 60s, artrockový patos a pompu, až po 70s heavy a mainstreamový pop.

Za album Voices si Capability Brown zaslouží své místo mezi rockovými hledači.

Jaromír Merhaut 2010

Obsazení:
Ferguson, Tony (zpěv, kytara, baskytara, flétna, steel kytara)
Nevin, Dave (zpěv, kytara, baskytara, mellotron, syntezátor, recording, perkuse, vibrafon)
Willis, Roger (zpěv, bicí, piano, harmonika)
White, Grahame (zpěv, kytara, balalajka, loutna, klávesy)
Rowe, Kenny (zpěv, baskytara, perkuse)
Williams, Joe (zpěv, perkuse)

Diskografie:
LP
1. From Scratch (1972) (Charisma, CAS 1056)
2. Voice (1973) (Charisma, CAS 1068)
kompilace
3. Liar (1976) (Charisma, CS 5)

SP
War (1971) (Charisma, BCP 7)
Wake Up Little Sister / Windfall (1972) (Charisma, CB 193)
Liar / Keep Death Off The Road (1973) (Charisma, CB 217)

Reedice:
CD
1990 – Voice (Japanese Charisma/Virgin, VJCP-2546)
2008 – Voice (Second Harvest, digipack)
2008 – Liar (Second Harvest, digipack)
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

Spring

Spring byla krátce – v letech 1970-72 – působící skupina ze středoanglického Leicesteru. Jako jedna z prvních, byť takřka nepovšimnuta, učinila „smyčcový“ mellotron – objevený širší veřejností na Jahodových polích Beatles – kmenovou součástí svého soundu. Dá se říci, že z části po vzoru King Crimson a Moody Blues, jejichž klávesák Mike Pinder byl již počátkem šedesátých let zapáleným propagátorem tohoto (ná)stroje.

Pat Moran, básnivý zpěvák s irským rodokmenem, založil svou první školní skupinu Sissy někdy v druhé polovině šedesátých let. Od počátku v ní s ním držel basu kamarád z dětství, Adrian „Bone“ Maloney. Chlapci to zřejmě neměli jednoduché, vesměs žili v okolí Conduit Street, což byla nechvalně proslulá část města. Středobodem mládežnického leicersterského hudebního dění byl v té době klub El Rondo, kde se na koncertech i jiných akcích scházeli bigbíti, rockeři. Sissy se koncem šedesátých let proměnili v Spring a konsolidovali v sestavě: Pat Moran, Adrian „Bone“ Maloney, klávesák Kips Brown a kytarista Ray Martinez. Nakonec se připojil již zcestovalý Pique Withers, jenž zareagoval na inzerát v Melody Makeru. Spring mimo jiné předskakovali Velvet Underground, kteří tehdy vystupovali bez Lou Reeda.
Své štace obráželi – tak jako všichni začínající muzikanti – ve staré dodávce. Když se jim jednou při cestě z koncertu ve velšském Cardiffu kára porouchala, našli pomoc u Kingleye Warda, majitele nahrávacího studia Rockfield v Monmouthu (http://www.rockfieldstudios.com), jenž shodou okolností hledal nové talenty! Slovo dalo slovo, a Spring dostali šanci.
Aby šťastných náhod nebylo málo, studio navštívil v zimě roku 1970, během jedné ze zkoušek, známý londýnský producent Gus Dudgeon (zemřel před deseti lety při automobilové nehodě), a okamžitě nabídnul novicům své služby. Skupina pak pod Dudgeonovým vedením většinu alba nahrála v londýnském Trident studiu. Pokud můžeme věřit Gusovým slovům v doprovodném slově k LP, nahrávalo se naživo, vcelku, pouze akustické kytary prý byly dotáčeny (a já dodávám, že nejspíš i část mellotronů). Album Spring vyšlo u labelu Neon v roce 1971. Skoro nikdo si toho nevšimnul.

Studivý mellotron, obsluhovaný hned třemi nadšenými členy Spring, dotvářel zvláštní kolorit k přemýšlivým i fantaskním textům, nevyhýbajících se bilančním tématům o životě a smrti, vězení, věrolomnosti politiků, či válečných hrůzách: „Whilst Armies plunder through thè night, To rape all they can lay“ vykřičí Pat Moran v Shipwrecked Soldier. Nevím o jiném albu, kde by unifikovaný chvějivý zvuk houslí „nasamplovaných“ do mellotronu, působil tak naléhavě. Podobnou roli mají v uvedené písni i stylizované pochodové bicí, a jinde na albu nepoužitá zdrsnělá kytara.
Velkolepé klasizující prvky, oblíbené u artrockových progresivistů oné doby, na Spring samozřejmě najdete, album má ovšem mimoto překvapivě často kontrastní niternější polohy, nejenom melancholické, ale místy až art-folkové a najazzlé. Proto mi pocitově nesedí obvyklé povrchní přirovnávání Spring k Moody Blues a Barclay James Harvest.
Rozhodně to není muzika na letmý poslech. Její poselství, vnitřní dynamika i košatost vyžadují od posluchače pozornost a vnímavost. Původní LP vydání s trojdílným přebalem patří mezi sběratelské unikáty, vyplácené částkami i nad 1000 euro. Designér a fotograf Marcus Keef proslul především debutem Black Sabbath, na svědomí má ale desítky slavných elpé desek.

Spring (s novým baskytaristou Peterem DeCindisem) ještě rozpracovali druhé album. Nikdy je ale nedokončili. Polotovary vyšly kompletně až na neoficiálním Spring2, vydaném poprvé v Japonsku v roce 2007. Diplomaticky řečeno, polovina záznamů má dokumentační hodnotu, jsou to spíše skici než hotová plátna. Prozrazují však tehdejší směrování souboru, je znát posun k umírněnému jazzrocku, či jak stylový posun nazvat, do popředí se namísto mellotronu dostávají hammondy, piáno a kytara, skladby jsou zčásti rytmicky členitější. Kotvou zůstává osobitý patetický projev Pata Morana.
Dva skvělé kousky (Hendre Mews a A World Full Of Whisper)se objevily po boku „out-take“ z jedničky Fool’s Gold coby bonusy například na zvukově (v rámci možností) dokonalé reedici Repertoire z roku 2007. Jsou sladké i razantní současně, namísto medových mellotronů hřmí hammondy, Ray Martinez chvílemi vaří jak urvaný z řetězu. Velká škoda, že Spring toto své dílo nedokončili…

Po rozpadu v roce 1972 se Pat Moran věnoval kariéře producenta a zvukaře. Iggy Pop, Robert Plant, Lou Gramm, Big Country, Rush, Hawkwind, Queen – s těmi všemi i dalšími, a převážně v již zmíněném studiu Rockfield, spolupracoval. Od roku 1998 se bohužel potýkal s degenerativním onemocněním mozku, zemřel v lednu 2011. Jeho památku uctil Robert Plant charitativním koncertem v Monmouthu. Kytaristu Raye Martineze můžeme vystopovat jako spolupracovníka v bandech Michaela Chapmana, Roberta Planta, Tima Rosea, souborech Country Joe And The Fish, Gypsy, Airwaves, Showaddywaddy a nakonec The Teddys, od kterých odchází v roce 2000. Klávesák Kips Brown pokračoval v lokálních skupinách. Baskytarista Adrian Maloney se zapojil do leicesterské hudební komunity v nové roli promotéra koncertů, rádce mladým muzikantům a opatrovatele těch vysloužilých. Zakládá minilabel Round The Bend Records. Zemřel koncem září 2010, pár měsíců před svým kamarádem a spoluhráčem, Patem Moranem.
Jediný Pique (Pick) Withers se muzikantsky prosadil ve velkém světě. Po několika session štacích (mj. Chris Jagger Band, Dave Edmunds Band, Magna Carta) se v roce 1978 stává zakládajícím členem Dire Straits, s nimiž nahrává první čtyři alba. Po rozchodu s Knopflerem spolupracoval s celou řadou interpretů, mimo jiné i Bobem Dylanem (Slow Train Coming), v současnosti se svým bandem Pick 'n Mix hraje převážně blues, více na http://www.pickwithers.co.uk.

Spring nikdy nedosáhli vysněných met. Jsou jen drobným, snadno přehlédnutélným kamínkem v bohaté mozaice britské progressive music z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Snad si jich po přečtení story všimne pár dalších zvídavých…

Jaromír Merhaut 2012

Sestavy:
Kips Brown – piano, varhany, mellotron A B
Adrian Maloney – baskytara, kytara A
Ray Martinez – kytara, mellotron A B
Pat Moran – zpěv, mellotron A B
Pique Withers – bicí A B
Peter DeCindis – baskytara B

Albová diskografie:
LP
1. Spring (1971, Neon NE6) A

CD reedice:
Repertoire REP 4472-WP, 1994, 3x bonus
Akarma AK 213, 2002, 3x bonus (pirátské vydání s trojdílnou mini replikou)
Repertoire REP 5067, 2007, 3x bonus (papersleeve provedení)

2. Spring 2 (CD, Vinyl Japan, JASKCD189, 2007) B
– jde o neoficiální vydání (papersleeve provedení výňatkem původního přebalu)
– existuje ještě pirátské vydání Akarma (AD536CD) pod názvem Second Harvest


Spring
1. The Prisoner (Eight By Ten) (5:35)
2. Grail (6:44)
3. Boats (1:51)
4. Shipwrecked Soldier (5:12)
5. Golden Fleece (7:00)
6. Inside Out (4:50)
7. Song To Absent Friends (The Island) (2:47)
8. Gazing (5:54)

bonusy na CD reedicích:
9. Fools Gold (6:26) (outtake z 1.LP)
10. Hendre Mews (7:10) (z nerealizovaného 2.LP)
11. A World Full Of Whispers (3:57) (z nerealizovaného 2.LP)

Všechny skladby autorsky podepsány Spring
Produkce: Gus Dudgeon
Zvuková režie: Kingsley Ward (2, 8), Robin Geoffrey Cable
Nahráno: v zimě 1970 a na jaře 1971 v Trident Studios London, skladby Gazing a Grail v Rockfield Studios, Monmouth
Přebal alba a fotografie: Marcus Keef
Vydáno: u labelu Neon (NE6) 1971


Spring 2
1. Jack & Jim (5:21)
2. Hendre (4:38)
3. Painted Ship (4:11)
4. High Horse (5:43)
5. Fernley Avenue (4:03)
6. Helping The (4:25)
7. A Word Full of Whispers (4:02)
8. Losers (4:00)
9. Get My Share (3:37)
-
10. Hendre Mews (7:14) (alternativní mix)
11. A Word Full of Whispers (3:57) (alternativní mix)
12. Fool’s Gold (6:26) (outtake z 1.LP) *

Nahráno: v Rockfield Studios, Monmouth s výjimkou * (Trident, s Adrianem Maloneyem na basu)
Zvuková režie: Kingsley Ward
Originální pásy a acetáty poskytl vydavateli někdo ze zúčastněných.

Obrázek
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

Quatermass

Anglické trio Quatermass sice nikdy nedosáhlo věhlasu Deep Purple nebo Emerson, Lake & Palmer, se kterými má leccos společného, přesto má ale své pevné místo v mnoha rockerských sbírkách. Já sám jsem se ke Quatermass dostal až dodatečně a oklikou, přes uhrančivý obal LP s létajícími ještěry mezi mrakodrapy a lákavou popisku ve Vlčkově encyklopedii Rock2000. První poslech propašovaného LP byl úderem rovnou na solar. Od té doby patří LP/CD Quatermass mezi mé favority.

Quatermass zformoval v září 1969 zkušený bubeník Mick Underwood. Od roku 1961 prošel celou řadou ostrovních skupin: Jet Harris and The Jet Blacks, The Outlaws, The Herd, kde potkal Petera Framptona, a Episode Six s Ianem Gillanem. Ještě daleko předtím, v lokálních The Dominators, stanul po boku Ritchieho Blackmorea. Druhý člen Quatermass, baskytarista a zpěvák John Gustafson, pamatoval liverpoolský Cavern i Star Club v Hamburku (The Big Three, The Merseybeats).
Skupina se pojmenovala podle fiktivní postavy profesora Bernarda Quatermasse z televizního sci-fi seriálu BBC, populárního na Ostrovech v padesátých létech.

Dominantním prvkem progresivního soundu Quatermass byly od samého počátku mohutné klávesy Petea Robinsona (ex-Chris Farlowe) s nepřeslechnutelným inspiračním vlivem nakřáplých hammondek Jona Lorda z Deep Purple i prstolamů Keithe Emersona z classicalrockových The Nice. „No guitar“ organ sound Quatermass kombinoval masivní rockovou rytmickou podezdívku s pseudoklasicistními ornamenty hammondů. Jako kdyby se propojili již zmínění Deep Purple s Nice (potažmo EL&P). Avšak zatímco Emerson se vydával, kam se mu zamanulo, a Lake s Palmerem mu hráčsky sekundovali, Robinson svými gigantickými, lordovsky rozdrnčenými hammondkami „sloužil“ Gustafsonovi. U Quatermass je classical rock vyztužen blues hardrockem a medvědím Johnovým zpěvem.

Nahrávky, albový debut z května roku 1970 (vydaný na nové značce Harvest, s již zmíněným přebalem od Hipgnosis), ani oba doprovodné singly, přes příznivé recenze příliš neuspěly. V stylové oblasti takzvaného classical rocku s převahou kralovali EL&P, a Deep Purple byli po In Rocku na vrcholu. Quatermass sklízeli v této přetěžké konkurenci jakés takés úspěchy na kontinentu, v Německu a Itálii, a částečně si napravili chuť i na malém americkém turné. Ani to již nezabránilo rozpadu v dubnu 1971.

Mick Underwood pokračoval ve své bohaté muzikantské kariéře u Peace Paula Rodgerse (Free, Bad Company), v sedmdesátých a osmdesátých letech hrál se Sammy, Strapps, Gillan Bandem a mnoha dalšími. Poslední zásadnější Mickovou štací jsou Raw Glory, které v roce 2006 založil spolu s dalšími veterány britské rockové scény: Johhnym Heywoodem a kytaristou Cosmem.
John Gustafson měl ještě za existence Quatermass angažmá na původní LP verzi Jesus Christ Superstar (part Simona Zealotese), po rozpadu tria se dal do holportu s dvěma bývalými členy Atomic Rooster (John Cann, Paul Hammond), založil hardrockové Bullet a následně Hard Stuff. Spolupracoval s Bryanem Ferrym a Roxy Music, byl taktéž ve skupině Iana Gillana, v roce 1973 se objevil v ansáblu Baltik se skandinávským kytaristou Jannem Schafferem ... atakdále, atakdále.
Pete Robinson působil nejdříve v souboru Contraband, posléze v Suntreader (1973-76), aby zakotvil v Brand X, jazz-rockové bokovce Phila Collinse z Genesis. Najdeme jej také na albech Yvonne Elliman, Murraye Heada (dalších hlasů z originální sestavy Jesus Christ Superstar), Ruperta Hinea a Stealers Wheel a desítkách dalších. Komponuje filmovou hudbu.

P.S.
Jak se občas stává, zaprášená značka byla oživena. Bicman Mick Underwood se rozhodl uvést na scénu projekt Quatermass II, s „novými“ kumpány a pozměněným soundem. Quatermass II hrají melodický hardrock staré školy, však také tři ze čtyř pánů něco pamatují. Kdo z hardrockových fanoušků by neznal jména Nick Simper a Don Airey, že :-) Album Long Road (1997) je docela fajn připomínka toho, jak má znít gruntovní hardrock s patinou.

Klasičtí Quatermass už navždy zůstanou pozapomenutou vzpomínkou pro „nenapravitelné“ rockové nostalgiky a mlsouny.

Jaromír Merhaut (2012)

Sestavy:
John Gustafson – baskytara, zpěv (A)
Peter Robinson – klávesy (A)
Mick Underwood – bicí (A, B)
Bart Foley – zpěv, kytara (B)
Nick Simper – baskytara (B)
Don Airey – klávesy (B)

Obrázek

Diskografie
Alba:
1. Quatermass (Harvest, SHVL 775, 1970) (A)
2. Long Road (RPM, CSA108, 1997) (B)

Singly:
Black Sheep of the Family / Good Lord Knows (Harvest, 1C 006-91 667, 1970)
One Blind Mice / Punting (Harvest, 1C 006-92 383, 1971)
Gemini / Black Sheep Of The Family (1971)

Další vydání a reedice:
Album (1) vyšlo v roce 1970 na LP v Kanadě, Itálii i Německu. Reedičně pak v roce 1990 (Repertoire, RR 2044-LX). Na CD vyšlo opakovaně u firmy Repertoire: 1990 (RR 4044-C), 1996 (RR 4620-WY, v remasterované verzi a 2 bonusy) a v roce 2006 ve skvěle vybavené (replika LP, texty, story Chrise Welche) i znějící verzi (REP 5087). Pirátské vydání (Akarma, AK175, 2001) a japonské (Air Mail Archive, AIRAC-1146, 2005) jsou raritami pro kompletisty.
Album (2) vyšlo i v Japonsku (Pony Canyon Inc., PCCY-01156, 1997)

Internet:
Quatermass - Alex Gitlin Page
(v rámci této fandovské stránky jsou k dispozici texty o Quateremass, Gustafsonovi, Hard Stuff i dalších zmíněných interpretech)
komak
Příspěvky: 211
Registrován: 01 bře 2012 21:22

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od komak »

p. merhaut
Ďakujem velmi pekne
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

Cressida

Anglická rocková skupina z počátku 70.let. Vydala dvě alba u firmy Vertigo a je vnímána jako průkopník tzv. symfonického rocku.
V březnu 1968 odpovídá kytarista John Heyworth na inzerát v Melody Makeru. Za pár týdnů cestuje do Londýna a stává se členem Dominators, kde se seznamuje se zpěvákem Angusem Cullenem. Již osamostatněná dvojice začíná pracovat na novém materiálu, po čase se připojuje baskytarista Kevin McCarthy, bubeník Iain Clark a varhaník Lol Coker. Vznikají Charge.
Kapela začala poměrně brzy vystupovat, z části ale stále s převzatým repertoárem, uvádí se Spanish Caravan od The Doors, Save The Last Dance For Me The Drifters a Fresh Garbage od Spirit. V létě 1969, krátce po turné v Německu a nahrávání demozáznamů pro Vertigo, odchází Lol Coker; dává přednost podnikání ve firmě otce své přítelkyně. Na scéně se objevuje Peter Jennings, se zkušenostmi z hraní v duu s ex-Paramounts pianistou Andym Stainesem, kapelou White Rabbit (s budoucím bicmenem Blodwyn Pig Ronem Bergem a kytaristou Andym Rickellem, který působil coby Android Funnel u Arthura Browna). Po White Rabbit hrál Jennings s několika dalšími bandy, zkoušel to neúspěšně u Chicken Shack a Brinsley Schwarz.
V této fázi se kapela přejmenovává na Cressida. Inspiraci našli mládenci v názvu Shakespearovy hry Troilus a Cressida. První vystoupení pod novým názvem se odehrálo v Německu, kapela se dostala mj. do památného Star-Clubu, na podzim 1969 supportovala Colosseu i East Of Eden. Na pódiu se k sestavě občas připojil její tehdejší manažer, trumpetista Mike Rosen (později člen Mogul Thrash). Jeho povinnosti ale záhy převzal Mel Baister.
Cressida se na kontinentě vyskytovala poměrně často. Hrála dokonce i v Bratislavě coby zlatý hřeb 1. slovenského festivalu (a nezištně zapůjčila aparaturu brněnským Progress Organization). Předskakovala Black Sabbath, hrála v Bruselu, spolu s Brianem Augerem, Barclay James Harvest a Man i ve francouzském Rouenu. V Bavorsku pak Jennings potkal svou životní lásku Brigitte, pro kterou napsal milostnou píseň Mnichov. Doma v Anglii Cressida obrážela vysokoškolské koleje a londýnské kluby jako Speakeasy, Revolution, Blaises a Marquee.
První LP bylo nahráno ve studiu Wessex v produkci Ossieho Byrnea. Repertoárově dominovali Cullen s Heyworthem, po jedné skladbě přidal Jennings i Clark. Debut bývá občas označován jako proto-prog s dozvuky sixties. Užití mellotronů a melancholický patos v hlase Anguse Cullena vytvářejí názvuky na Moody Blues a Barclay James Harvest. Progresi zastupuje prosakující jazzík, klasika, tradice britské folkové školy a špetička psychedelického Canterbury. Oproti po všech stránkách rozvité dvojce nesmělá prvnička.
Do osudu kapela zasáhla tragédie, kdy po autohavárii rodičů musel John Heyworth upřednostnit před hraním starost o ně. Původní domluva prý byla, že až to bude možné, ke kapele se vrátí. Osud tomu chtěl jinak.
Posledním příspěvkem se tak stala jeho rozsáhlá kompozice Let Them Come When They Will dominující druhému albu, u kytary jej už ale nahradil John Culley s výpomocí akustické kytary Paula Martina Laytona z New Seekers. Asylum se nahrávalo v polovině roku 1970, produkci měl opět na starost Ossie Byrne a orchestrální pasáže Graeme Hall. Je perlou mezi ranými rockově symfonickými alby i dotekovou předzvěstí jazzrocku.
Dvojka vyšla posmrtně, Cressida se mezitím rozpadla. Důvodem prý byly mimo jiné i frustrace z různých vnějších tlaků na kapelu, což je celkem zvláštní, neboť tuto dobu mají všichni zafixovanou jak éru maximální muzikantské svobody a vydavatelské vstřícnosti.
Clark se připojil k Uriah Heep (trojka Look At Yourself), Culley k Black Widow a McCarthy k Tranquility.
Smutný dodatek, John Heyworth byl nalezen 15. ledna 2010 mrtev ve svém domě v americkém Portlandu (Oregon).

Obsazení:
Cullen, Angus (zpěv, akustická kytara, perkuse) A B C
Heyworth, John (kytary, zpěv) A B
Culley, John (kytary) (1970) C
Coker, Lol (varhany) A
Jennings, Peter (varhany, piano, mellotron) B
McCarthy, Kevin (baskytara) A B C
Clark, Iain (bicí, perkuse) A B C
Layton, Paul Martin (akustická kytara) C

Poznámka k obsazení: na Asylum hostoval jazzový flétnista Harold McNair (1931-1971)

Diskografie:
LP
1. Cressida (únor 1970) (Vertigo Vertigo VO 7) B
2. Asylum (1971) (Vertigo 6360 025) C

Reedice (výběr):
CD
Cressida (Repertoire, REPUK1126, 2010)
Asylum (Repertoire, REPUK1127, 2010)
Poznámka sběratele: jednoznačně nejlepší vydání.

Jaromír Merhaut (2010)

Obrázek
Dasta
Příspěvky: 1449
Registrován: 25 zář 2016 15:08

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od Dasta »

V roce 2002 vyšly oba tituly na LP na značce Akarma a v roce 2014 též LP na značce Repertoire.
Technics SL1210/SME3009,Ortofon A95, Jo No8,Yosegi, Pro-ject phono RS,Step Up trafo Ortofon Verto , Brassany, Vincent/Casea Lynx MK2, Xavian Carisma, Noble Audio Sunrise,
Furutech, VdH 501silver, Sroll, Mondiale2
Dasta
Příspěvky: 1449
Registrován: 25 zář 2016 15:08

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od Dasta »

Merhaut,
Jardo díky za připomenutí těchto skvělých desek z počátku sedmdesátých let, už je sjíždím na kolotoči a užívám si to. Tohle vždycky potěší.
Technics SL1210/SME3009,Ortofon A95, Jo No8,Yosegi, Pro-ject phono RS,Step Up trafo Ortofon Verto , Brassany, Vincent/Casea Lynx MK2, Xavian Carisma, Noble Audio Sunrise,
Furutech, VdH 501silver, Sroll, Mondiale2
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

Czar

Anglická skupina, působící krátce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Na jediném LP z roku 1970 dominují hammondy ruku v ruce s mellotronem a cembalem. S vrstvenými líbeznými vokály ostře kontrastuje fuzzy kytara.

Příběh Czar začal, když v roce 1969 Phillips Records nabídla severolondýnské skupině Tuesdays Children, působící na bigbeatové scéně od roku 1966, nahrání alba. Kapela kolem zpěváka Phila Cordella (zemřel v březnu 2007) hrála ve složení: Mick Ware kytara, Paul Kendrick basa, a Derrick Gough bicí. Později přišel klávesák Bob Hodges a načas i Roger Davies. Už předtím Tuesdays Children natočili pár singlů, které nedávno souhrnně vyšly i na CD u Rev-Ola Records (CR REV 209).

Jako producent byl určen nepříliš aktivní Brian Shepherd. První session, již bez Phila Cordella, se v londýnském studiu Stanhope Place odehrálo od 17. ledna do 27. února 1969. Svůj podíl na výsledku měli zvukaři Dave Voyde a Roger Wake, když kapele nechali volné pole působnosti.
První vznikla předělávka 8 Miles High od westcoastových Byrds, v jedné z verzí se objevila improvizace na téma Mars from the Planets Suite Gustava Holsta, skladba se ale na album nedostala, firma žádala nový vlastní materiál. V domě rodičů Paula Kendricka a s pomocí sterofonního magnetofonu, umožňujícího multiplayback, si mládenci pořídili základní verze svých skladeb, se kterými se vrátili do studia. Skupina pracovala ze své inciativy i v noci, kdy ve studiu nikdo nebyl a kdy bylo možno využít i drahých studiových instrumentů – mellotronu a cembala. Točilo se „naživo“, celá kapela pokud možno najednou. Pouze náročné vokální harmonie, i trojhlasy, se pořizovaly extra – v Tuesdays Children všichni, mimo bubeníka Derricka Gougha, zpívali. Sólové pěvecké party byly točeny jako dvojhlasy, kvůli sytosti.
Koncem roku 1969, kdy byla většina debutu hotova, se Tuesdays Children proměnili v Czar, původní jméno prý bylo příliš „poppy“. První vystoupení pod novým názvem se uskutečnilo 17. ledna 1970 v Marquee Clubu. Zakrátko však odešel bicmen Derrick Gough a kapelu zdrželo hledání nového – i pomocí inzerátu v Melody Makeru. Z devíti zájemců byl vybrán Alan z Hampsteadu.
V únoru 1970 čekali skupinu poslední dotáčky, Cecelia a zpracování Ritual Fire Dance z baletu El Amor Brujo španělského skladatele Manuela de Fallaa, což měl být původně záveřečný velkolepý opus alba. Bohužel, opět kvůli autorskoprávním problémům, byl nahrazen skladbou A Day in September. Jedinou kopii měl po desetiletí Bob na svém acetátu. S poslední CD reedicí se i tohoto pokladu dočkali všichni fanoušci.
V březnu náhle odchází Alan a je přijat Tony Mac. Bezejmenné album vyšlo v květnu 1970 (Fontana 6309009), prakticky s nulovou propagací, a tedy bez šance prorazit. Po té vší dlouhodobé dřině byl neúspěch příliš hořkým soustem, situaci nezachránil ani nový promotým z Anastasia Promotions (Jonathan Brewer a Robert Patterson), který se v červnu 1970 pokusil o novou propagaci.
Ze společných plánů na nové psaní a nahrávání vznikl už jen singl Oh Lord I'm Getting Heavy / Why Don't we be a Rock and Roll Band, nahraný v říjnu a vydaný v prosinci 1970, v produkci Patricka Cambell-Lyonse (mj. anglická Nirvana). Na nahrávce hostovalo duo zpěvaček Doris Troy a Kay Gardner.
Po únorovém odchodu stěžejního Boba Hodgese nahráli Czar dema pro druhé LP s americkým producentem Donem Hunterem. Na postu baskytaristů se rychle vystřídalo několik hráčů, například Brian Jackson. Tonyho Maca nahradil Johnny Parker. Czar vystupovali ve Francii a Holandsku. Koncem roku 1971 odchází Mick Ware, a Czar tím de facto zanikají. (Dema z připravovaného 2. LP se objeví až na poslední CD/2LP reedici.)
Paul Kerrick se zakrátko objevuje v jedné ze sestav Tucky Buzzard, v letech 1974-76 pak vydává pár singlů, Let´s Do It Now / Teenage Smash (A&M, AMS7106), Doing The Best That I Can (Private Stock PVT64) a nakonec disco-soulový pokus Love Has No Pride / Bad Weather (Private Stock PVT75). Poslední stopu jeho muzikantství jsem zachytil na albu Gifts (1999) amerického countrymana Dyarla Lewise. Mick Ware byl členem The Consortium.
A víc zatím není známo, aktivní Bob Hodges má na svých stránkách prosbu, aby se ozval kdokoliv, kdo se cokoliv dozví o Paulovi Kerrickovi a Derickovi Goughovi.
Malá douška. Osud umí být škodolibý. Originální výlisky LP Czar patří k vůbec nejvzácnějším a nejdražším vinylovým sběratelským artefaktům, platí se za ně i 400 anglických liber…

Jaromír Merhaut (2010)

Obsazení:
Gough, Derrick (bicí)
Hodges, Bob (klávesy, zpěv)
Kendrick, Paul (baskytara, zpěv)
Ware, Mick (kytara, zpěv)
---
Alan (bicí)
Mac, Tony (bicí)
Parker, Johnny (bicí)

Diskografie:
LP
1. Czar (1970)
(Fontana 6309 009)

SP
Oh Lord I'm Getting Heavy/ Why Don't we be a Rock and Roll Band (1970)
(Philips 6006 071)

Reedice:
CD
1995 – (Fingerprint, CDCR2171), bootleg s dvěma SP bonusy
2002 – (Progressive Line Label, PL538)
2005 – (Akarma, AK342)
2007 – (Sunbeam Records, SBRCD5040), s osmi bonusy

LP
2007 (Sunbeam Records), jako 2Lp s osmi bonusy


Internet
http://www.czar.org.uk

Czar
Czar (1970)
Anglie byla na přelomu sixties a seventies nekonečnou zásobnicí kapel, které chtěly prorazit kruh bigbeatových a psychedelických šedesátek svým jedinečným novým progresivním vzorcem. Někteří ke svým sladkým písničkám jen přidali hammondy, popřípadě mellotrony, oprášili rodinná piána, lekce klasiky lidušky, a bylo vymalováno.
Ne, že by Czar byli až takoví švindlíři, nicméně patřili mezi tu spoustu muzikantů, kterým se nepodařilo dosáhnout výšin nebeských, neměli tam nahoře, u Múz, známosti. Většina skladeb Czar je postavená na jednoduchosti, ovšem pod působivou klenbou mellotronů a hammondů.
Kapela uvízla jednou nohou v ’60s – tu vokály, tam rejstříky kláves, melodika, sound, zatímco druhá směle vykročila k progrockovým zítřkům. Výsledek občas působí nesourodě. Hned úvodní Tread Softly On My Dreams je příkladem, kdy ani úvodní hradba mellotronů, či závěrečná masivní hypnotizující kytarová figura nemohou vypudit z hlavy krátkou bubblegumovou vsuvku pokleslých background vokálů. Také Cecelia s krásnou cembalovou mezihrou a příjemnými vokálními harmoniemi doplácí na nesourodě připlácnutou opulentní kytaru. Takto by se dala lstivě prolézt každá skladba, věřím, že kdejaký ortodoxní vyznavač Spooků se při Czar útrpně ošíval. Z dnešního pohledu i v tomto neumětelském pokusničení rezonuje magické kouzlo oné doby, kdy bylo „vynalezeno“ vše, co dodnes dělá rock rockem. Proto můžu bez jakéhokoliv přemáhání lupnout do playeru Czar z roku sedmdesát a mít zase svých krásných panických patnáct…
Ve fandovských přirovnáních Czar ke známým pojmům se objevuje vše možné: od Beatles, přes Procol Harum, barretovské Floydy, až po King Crimson, Spring, T2, Fantasy, Cressida… No, dalo by se polemizovat, i souhlasit, i doplnit, i škrtat.
My archeologové víme, že na zlaté poklady nenarážíme každý den, a umíme mít radost i ze staré kuchyňské keramiky, jejíž každý střep má svůj příběh, osud, patinu.

Připojím výcuc z komentáře Boba Hodgese k jednotlivým skladbám:

Tread Softly On My Dreams (6:37)
Jediná skladba, kde nezní hammondky, ale pouze mellotron, simulující dechy i smyčce. Bob přiznává potíže s laděním složitého zařízení, nicméně výsledek si i dnes pochvaluje, tak jako možnost hrát na studiové velké křídlo Steinway. Vokály byly nahrány zdvojeně.

Cecelia (8:12)
Tuto skladbu nahrál bubeník Alan, aranže byly výsledkem práce ve studiu, kdy se naskytla možnost nahrávat do 8 stop a zakomponovat do soundu jak mellotron, tak cembalo i piáno. Bob vzpomíná, že u téhle skladby se vyřádili zejména u nahrávání vícehlasů a kytarista Mick si dopřál pár stereoefektů.

Follow Me (3:19)
Chytlavá skladba, planovaná jako singl.

Dawning Of A New Day (6:11)
Původně to měla býto první část rozsáhleší kompozice, Bob připomíná použití akustických i elektrifikovaných kytar a baterie kláves – mellotronu, varhan, piána.

Beyond The Moon (3:44)
6/8 rytmus, Mickova slide kytara vyrobená na koleně ze staré normální.

Today (3:23)
Mickova dramatická balada, jeho zpěv nebyl zdvojen, měl potřebnou sílu sám o sobě.

A Day In September (7:56)
Původně se tato nahrávka vůbec neměla objevit na albu, ale musela nahradit Ritual Fire Dance, byla v syrovém stavu, bez ozdobných dohrávek, takže dává celkem dobrý obraz o tom, jak zněli Czar naživo, ten valčíček na konci byl prý takový žert.

Bonusové skladby z nejnovějšího vydání u firmy Sunbeam Records (2007):
Ritual Fire Dance
Tato v únoru 1970 nahraná skladba se na LP nedostala kvůli nevyřešenému copyrightu.
Oh Lord I'm Getting Heavy
Why Don't We Be A Rock And Roll Band
Skladby z prosincového singlu.
(She's A) Lady of Love
I'll Try Hard
Good Morning Sunshine
Oh Darlin'
I Laid It On The Line

Zbývající pětici skladeb napsal Paul Kendrick. Nahrávky vznikly v londýnském studiu Wessex v roce 1971, produkoval je Američan Don Hunter. Jde o dema pro nikdy nerealizované druhé album, nahraná v sestavě: Paul Kendrick – 12 strunná kytara, Mick Ware – kytara, Jonny Parker – bicí.

Zpracoval Jaromír Merhaut pro Rock+ 2010/3-4
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

Twenty Sixty Six & Then

Další z řady krautrockových vykopávek, „znovuzrozených“ jen díky fandovství lidí ze Second Battle. Twenty Sixty Six & Then (2066 & Then) fungovali velice krátce: od jara 1971 do léta 1972. Neobvyklý název odkazuje na bitvu u Hastingsu L. P. 1066.
Nejvýraznější personou byl zpěvák Geff (Gerald, Ged) Harrison. Když se beatlesovská vlna v třiašedesátém přelila celou Anglií, vznikly přes noc na Ostrovech tisíce bigbítových kapel. Geff rovněž neváhal a založil v domovském Manchesteru The Chaser. Vystupoval s nimi mj. po boku The Kinks, The Walker Brothers, Them, Long Johna Baldryho. Po výjezdu do Německa v roce 1967 se kvinteto personálně obměňuje a mění název na Some Other Guys a později I Drive. Klávesák Veit Marvos přišel do 2066 & Then z Midnight Circus.
Jediné řadové LP Reflections On The Future (1972) bylo nahráno v létě 1971 ve známém Dierksově studiu, a je to jízda snad do všech zákoutí germánského seventies krautrocku. Od syrových hardrockových vypalovaček anebo temných valivek, přes hravé „lidovkové“ vsuvky, space výlety do neznáma anebo za jazzmany, až po classical/art rock, psychedelii a melancholii. Styl a sound 2066 & Then bývá proto někdy označován za „heavy space psychedelic krautrock“. Dierksova práce se zvukem, prostorem a efekty je nedílnou součástí alba. Hudbu Twenty Sixty Six & Then mohu popsat pomocí CD kompilace Reflections! (viz dále). Hřmotná At My Home je vystavěna na tvrdé fuzzy kytaře, nervózně poletující flétně, zběsile rotujících Leslie boxech hammondů a nakřáplém, soulově šponovaném projevu Geffa Harrisona, jehož vokál bych přirovnal k mutaci hlasivek Joea Cockera a Demise Roussose. Často se mi zdá, že si na mikrofon nasadil šnorchl. V sousedství patetické melancholie i rozkvetlé psychedelie ostatních kompozic úvodní kus dost vyčnívá. Kompozičně i aranžérsky výrazně členitou Autumn vnímám jako pokus o artrock, ostatně Geff Harrison měl podobné ambice již s I Drive, kteří měli být jakousi odpovědí na classicalrockové Beggar’s Opera. Další ambiciozní kus – kombinující tvrdý celokapelový riff s ragtime pianem i muzikálovou teatrálností, evokující jednu z pasáží Jesus Christ Superstar – je Butterking. Nadupanou i něžnou Reflections On The Future definuje opakovaný kontrast instrumentálních orgií s líbeznými melodiemi zpívaných pasáží. Vytrvalí se na závěr dočkají kosmického výletu za Vetřelci. The Way That I Feel Today opět skvěle kombinuje žhavé piáno jak z nějaké černošské knajpy s artrockovými eskapádami a pro změnu klasicizujícím znělým piánem a štěbetavou flétnou. V druhé polovině kompozice nastoupí na scénu cválaví Uriah Heep v souboji s Jethro Tull – právě pro tyhle pokleslé potrhlosti mám germánské sedmdesátky tak rád. Oni se tehdy zkrátka s ničím netento, co se mi líbí, to tam plcnu… ať se estéti třebas potrhají. Spring je čistý varhanní classical rock. Všeobjímající rozevlátost, kdy každý přidal to své, byla možná důvodem, proč Twenty Sixty Six & Then nedožili ani jednoho roku existence. Chyběl výraznější průnik osobních preferencí, i když po všech stránkách přímočařejší a zhuštěnější bonusovky (nahrané na jaře 1972 pro singl): I Wanna Stay a Time Can’t Také It Away naznačují, že kapela na osekání přemíry výhonků pracovala.
Po rozpadu Twenty Sixty Six & Then se pánové z muziky nevytratili. Geff Harrison se nechal Mrozeckem zlanařit ke Kin Ping Meh, s nimiž nahrál dvě studiovky a živák. V jeho portfoliu se dále objevují jména jako Demon Thor (pár singlů z roku 1973), Tritonus (dvě alba 1975-76). Pak se ovšem vydal na scestí muzikálů a popu, v osmdesátkách dokonce „zdobil“ svými texty Bohlenovy projekty, jejichž jména se nesmí v Rock+ ani vyslovit, neb by nás stihnul zasloužený trest! Dnes Geff Harrison zpívá na večírcích – můžete si z jeho internetové nabídky vybrat: halfplayback, synthie duo, kapela. Čestnou výjimkou byla účast na projektu Harrison Panka Nadolny Band (Skin Deep, 2006). Konstantin Bommarius bubnoval mj. na dvojce Abacus (Everything You Need, 1972) i u Agitation Free (The Other Sides Of Agitation Free je souhrnná ex post kompilace z roku 1999). Najdeme jej také na dobových nahrávkách Os Mundi a několika kouscích Karthago (např. Rock’N’Roll Testament, 1974). V současnosti působí jako producent. Klávesák Veit Marvos vypotil v roce 1972 taneční sólovku Nice To See You, stihnul solidní rocková alba The Dream Is Over (1972) s Marz, a jako host i Midnight Circus (1972) s partou kolem Torstena Schmidta a Christiana Bollmanna. O rok později prošel Demon Thor a jednou ze sestav Emergency, jazzrockové formace kolem českého saxofonisty Hanuše Berky (mj. doprovodná skupina Karla Gotta), s nímž hostuje na desce Tiger B. Smith – We’re The Tiger Bunch (1974). V roce 1975 realizuje pod hlavičkou Veit Marvos Red Point Orchestra jazz-funkové LP, objevuje se i po boku své přítelkyně Donny Summer, zkouší elektronické fúze funky/soulu/jazzu. Baskytarista Dieter Bauer se připojil k Aera (Mechelwind, 1973 a Humanum Est, 1974), jeho stopu jsem dále našel u Cherubin (Our Sunrise, 1974) a Try (Just A Try, 1980). Steve Robinson (Rainer Geyer) spolupracoval s Michaelem Bundtem, rovněž prošel skupinou Area (Mechelwind, 1973) a Nine Days Wonder (Only The Dancer, 1974). V roce 1978 přišla na trh jeho sólovka It’s A Lie. Personálně prolnuté soubory Nine Days Wonder, Kin Ping Meh, Twenty Sixty Six & Then a Tritonus společně příležitostně vystupují v rámci Rebirth koncertů starých progresivních kapel.

Specializovaná reediční firma Second Battle vydala v roce 1989 limitovanou (1000) repliku původního vydání alba. Sběratelský titul Reflections On The Past, vydaný rovněž SB v roce 1991 ve formě třístranného 2LP, je už seskládán z prvních verzí skladeb, pořízených na studiové pásy v rámci přípravných jedničkových sessions v květnu 1971. Obsahuje původní dlouhou verzi The Way I Feel Today, hotové – ale již nevydané – skladby pro plánovaný singl (I Wanna Stay / Time Can’t Take It Away), kompozici Spring i další odložené experimentální „zappovské“ či classical-rockové sekvence.
Jelikož jsou originální mastery firmy United Artists zřejmě nenávratně ztraceny, použila Second Battle zachované studiové přípravné záznamy i pro profilové CD Reflections! (1994).

Twenty Sixty Six & Then znají dnes jen rockoví archeologové, což je velká škoda, věřím, že nejeden starý bigbíťák by jejich muziku ocenil i bez nostalgických vzpomínek na své mládí.
Jaromír Merhaut

Sestavy:
Veit Marvos – klávesy A
Steve Robinson – klávesy A B
Geff Harrison – zpěv A B
Gagey Mrozeck – kytara A B
Dieter Bauer – baskytara A B
Konstantin Bommarius – bicí A B
Curt Cress – bicí (host na debutu)
Wolfgang Schonbrot – flétna (jako host na debutu)
Donna Summer – zpěv (jako host v I Wanna Stay a Time Can't Take It Away)

Obrázek

Albová diskografie:
1. Reflections On The Future (United Artists UAS 29314) 1972 A (reedice 1989, Second Battle)
Ex-post kompilace:
2. Reflections On The Past (Second Battle Treasures SBT 001) 1991 (1972) A B
3. Reflections! (Second Battle SB025) 1994 (1972) A B
Jaromír Merhaut

--

Reflections! (CD, Second Battle SB025) 1994
1. At My Home (Gagey Mrozeck/Steve Robinson/Geff Harrison) 7:57
2. Autumn (Steve Robinson/Geff Harrison) 9:06
3. Butterking (Geff Harrison/Steve Robinson) 7:17
4. Reflections On The Future (Veit Marvos/Geff Harrison) 15:48
5. The Way That I Feel Today (Veit Marvos/Geff Harrison) 11:11
6. Spring (?) 13:02
7. I Wanna Stay (?) 3:59
8. Time Can't Take It Away (?) 4:40

Skladby 1-6 nahrány ve Studiu Bauer, Frankfurt
Skladby 7 a 8 nahrány v Mnichově

Reflections On The Future (LP, United Artists UAS 29314, 1972)
1. At My Home (Gagey Mrozeck/Steve Robinson/Geff Harrison) 5:02
2. Autumn (Steve Robinson/Geff Harrison) 9:24
3. Butterking (Geff Harrison/Steve Robinson) 7:24
4. Reflections On The Future (Veit Marvos/Geff Harrison) 16:17
5. How Would You Feel (Veit Marvos/Geff Harrison) 3:26

Dieter Bauer – baskytara
Konstantin Bommarius – bicí
Gagey Mrozeck – elektrické a akustické kytary, zpěv
Geff Harrison – sólový zpěv, texty
Veit Marvos – varhany, piano, mellotron, perkuse, zpěv
Steve Robinson – varhany, piano, vibrafon, syntezátor, mellotron, zpěv
-
Curt Cress – bicí (host)
Wolfgang Schonbrot – flétna (host)

Madaus Sound – produkce
Gerhard Vormwald – fotografie
Günter Karl – přebal
Dieter Dierks – zvuková režie

Skladby nahrány ve Studiu Bauer, Frankfurt

Reflections On The Past (2LP, Second Battle Treasures SBT 001) 1991
strana A
1. At My Home (7:50) *
2. The Way That I Feel Today (11:11) *
strana B
3. Spring (13:00) *
4. I Wanna Stay (4:02) **
5. Time Can't Take It Away (4:40) **
strana C
6. At My Home (9:27) ***
7. Winter (7:25) ***
8. I Saw The World (4:42) ***

* nahráno 23. června1971
** nahráno v březnu 1972


Jaromír Merhaut 2012
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

DRUID

Druid, další opomíjená britská kapela, hrající přitom posluchačsky chytlavý artrock, pohybující se podél spojnice Yes – Genesis – Camel. Velebné a barvité tóny kláves Andyho McCrorieho-Shanda evokují Banksovu práci v Genesis (cca období A Trick Of The Tail), melodická a zpěvavá kytara Danea Stevense připomene Andyho Latimera z Camel a jeho skřivánčí falzet má hodně společného s Jonem Andersonem z Yes. K tomu chóry, spousta chytlavých melodií, aranžérská pompa – prostě vše, čeho si mnozí vyznavači klasického prog-art-rocku raných 70. let tak cení. No, a dnes Druid, až na pár čestných výjimek, v rockových encyklopediích nenajdete, jako by neexistovali.
Příběh Druid je tak povídáním o nenaplněných snech a tužbách. Snad každý někdy zažil pocit zmařených nadějí, kdy to už už vypadalo, že se na něho konečně usmálo štěstí, aby zlomově, ve chvílích vrcholné euforie, zjistil, že všechno je jinak. Tak přesně toto kdysi potkalo Druid, kteří v roce 1974 s převahou zvítězili v prestižní talentové soutěži Melody Makeru, získali nějaký ten dukát a hlavně nahrávací smlouvu u EMI, což jí mnohé další začínající party mohly jen a jen závidět.
I pokračování story bylo stále jako ze snu. Krátce po vítězství pronajímá EMI v červenci 1975 v sheppertonských filmových ateliérech studio pro nahrávání debutového alba. Vše se jevilo OK: za zády velký label, k tomu patronát slovutného Melody Makeru, nové nástroje, zesilovače a další muzikantské vybavení, po boku producent Robert Harris, jinak též tvůrce tehdy jediné britské rockové TV show The Old Grey Whistle Test. K tomu mládí, nadšení, elán... jednoduše pohádka.
Sharpley a kytarista Dane Stevens byli přáteli od školních let v Berkhamsteadu. Počátkem roku 1971 začali spolu s baskytaristou Neilem Brewerem muzicírovat v místních putykách. A již v roce 1973 pokoušeli štěstí v soutěži MM, ale pohořeli v kvalifikaci.
Po již zmíněném vítězství přenesli Druid své aktivity do Londýna, kde pravidelně hráli hned na dvou hospodských pódiích – v Brecknocku a u Lorda Nelsona. Najali si manažéra Larryho Westlanda, který jim doporučil obohatit sound přibráním hráče na klávesové nástroje. Tím se stal Andrew McCrorie-Shand, který právě externě dokončil The London College of Music a hrál s různými kapelami v okolí lázní Leamington. Druid si poslechnul na jednom z vystoupení, líbili se mu, nabídku přijal. Westland mezitím zúročil nadšení porotce Roberta Harrise a požádal jej o produkování připravovaného debutu.
Stáli uprostřed rekvizit, zbylých po natáčení filmu „Lisztomania“, hráli pro hosty sezvané firmou k oslavě zahájení nahrávání a byli si jisti, že stojí na počátku dlouhé a skvělé hudební kariéry. Vždyť před pouhým rokem se třásli spolu s třinácti jinými začínajícími kapelami ve vyřazeném železničním depu, kde Melody Maker uspořádal finále soutěže rockových a folkových talentů, sponzorované asociací výrobců hudebních nástrojů. Porotě, mj. s Royem Woodem a editorem Melody Makeru Rayem Colemanem, předvedli Druid dva songy – Shangri-La a Toward The Sun (oba lze nalézt na debutovém albu). Mimo arbitrů se akce zúčastnilo více než 200 rozdováděných příznivců jednotlivých kapel. Vybičovaná atmosféra připomínala chvílemi fotbalový mač. Vítězství Druid však bylo natolik přesvědčivé, že všichni – i fans soupeřů – je přijali bouřlivým potleskem. Bubeník Cedric Sharpley byl navíc oceněn extra cenou jako nejlepší hudebník celého klání.
Potíže s obalem Toward The Sun zpozdily vydání debutového alba až na konec léta 1975. Tím nebyl problémům konec. Spousta lidí z branže jim začala dávat najevo, že jsou prý protekčními dítky Boba Harrise, EMI a Melody Makeru, a že se ke všemu dostali příliš snadno.
Projevila se i další odvrácená strana vítězství v soutěži organizované Melody Makerem. Konkurenční hudební tisk Druid programově ignoroval. Radio One je zase nehrálo kvůli tomu, aby je někdo nenařkl, že hrají muziku, kterou produkoval jejich disc-jockey. Také se objevilo podezření, že do TV pořadu The Old Grey Whistle Test se dostali opět jen díky Harrisovi. Ten se nakonec musel ostře ohradit v tisku a producenta show Michaela Appletona přesvědčit o kvalitách Druid tím, že mu věnoval výlisek jejich alba; ortel šéfa byl jasný: žádná protekce, ale jen a jen kvalita.
V roce 1975 Harris zorganizoval pro několik kapel letní turné s názvem Whistlestop, odehrávající se na vysokoškolských kolejích, Druid se však v té době rozhodli vymanit ze svěrací kazajky dítek štěstěny a dospět. Pro své druhé album Fluid Druid se produkce ujali sami ve spolupráci se zvukovým technikem Paulem „Rockette“ Hardimanem. Po jeho dokončení následovalo obvyklé propagační turné.
Bylo však již pozdě, opona se trhla a na hudební scénu se přiřítil punk. A ten smetl všechno, usedlé těžkotonážní dinosaury i teprve lehce ochmýřená artrocková mláďata v rozletu. Druid končí, aniž by kdy pořádně začali.
Muzikantská štěstěna se v časech budoucích usmála pouze na Cedrika Sharpleye, který se připojil k představiteli futuristického synth-popu Garymu Numanovi, bývalému členovi novátorských Tubeway Army, a nahrál s ním obě jeho nejslavnější studiová alba Pleasure Principle (1979) a Telekon (1980). Objevil se i na live kouscích Living Ornaments 1979 a Living Ornaments 1980, vydaných v roce 1981. Dále se podílel na LP skupiny Dramatis a jejím singlu Love Needs No Disguise (v UK #33). Protože na něm spolupracoval i Gary Numan, nejčastěji se v encyklopediích objevuje pod jeho heslem.

Jaromír Merhaut (2010)

Alba
Obrázek

Druid – Toward The Sun (1975)
1. Voices (McCrorie-Shand/Dane)
2. Remembering (Brewer/ Dane)
3. Theme (Brewer/Dane/McCrorie-Shand/Sharpley)
4. Toward The Sun (Dane)
5. Red Carpet For An Autumn (Brewer/McCrorie-Shand)
6. Dawn Of Evening (Brewer/McCrorie-Shand)
7. Shangri-La (Brewer/Dane) //

Produkce: Bob Harris
Nahráno v Morgan Studios
Obsazení:
Neil Brewer – baskytara
Andrew McCrorie-Shand – klávesy
Cedric Sharpey – bicí
Dane – kytary a zpěv

Obrázek

Druid – Fluid Druid (1976)
1. Razor Truth (Dane/Brewer)
2. Painters Clouds (Dane/Brewer)
3. FM 145 (McCrorie-Shand)
4. Crusade (McCrorie-Shand/Brewer)
5. Nothing But Morning (Dane/Brewer)
6. Barnaby (Dane)
7. Kestrel (McCrorie-Shand)
8. Let To Find (McCrorie-Shand/Dane/Brewer)
9. The Fisherman’s Friend (McCrorie-Shand)

Produkce: Druid a Paul Rockette
Nahráno: Advision Studios
Obsazení:
Neil Brewer – baskytara
Andy McCrorie-Shand – klávesy
Cedric Sharpey – bicí
Dane – kytary a zpěv
Sbor z The Royal College of Music

Reedice (výběr):
1993 – Toward The Sun
(CD, Toshiba-EMI, TOCP-7751)
2003 – Toward The Sun
(CD, Toshiba-EMI, TOCP-65789)
2003 – Fluid Druid
(CD, Toshiba-EMI, TOCP-65790)
Kompilace:
1995 – Toward The Sun / Fluid
Druid (2CD, BGO BGOCD 285)
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

BACHDENKEL

Obrázek

Bachdenkel patří mezi natolik svojské rockové kapely přelomu 60´/70´let, že si na jejich rámcovém stylovém zařazení a připodobnění každý spolehlivě vyláme zuby. Už jen pouhý výčet – co koho napadne – je impozantní, namátkově: Beatles, Hendrix, Byrds, Pink Floyd, Soft Machine, Procol Harum, Joni Mitchell, Who … psychedelie, hardrock, punk guitar, hippie, sixties, progressive seventies …
S trochou nadsázky se dá říci, že všichni mají pravdu, ať napíšou cokoliv, ale nejvíc jí má zřejmě sám člen skupiny, Pete Kimberley, když dnes píše, že tehdy v té kvasné době se každý snažil být originál a přitom všichni poslouchali a znali všechny, Bachdenkel žádné přímé vzory neměli, chtěli být takříkajíc mimo všechny proudy …
---
Bachdenkel vznikli v roce 1968 v King's Heath (Birmingham) ze souboru "U No Who" v sestavě: Peter Kimberley(baskytara, zpěv), Colin Swinburne (kytara, zpěv), Brian Smith (bicí) a textař, klávesák, manažér Karel Beer.
Název Bachdenkel vygeneroval spolu s x dalšími počítač a byl prý vybrán jako originální, nicneznamenající, nevyslovitelný …
Kapela si brzy získala lokální renomé, magazin Rolling Stone ji dokonce v jedné toulavé reportáži označil za nejlepší britskou neznámou skupinu.
Bachdenkel však záhy přenesli své aktivity na kontinent, nejdříve do Holandska, posléze do Francie, která se stala jejich zemí zaslíbenou natolik, že některé encyklopedie je uvádějí coby francouzskou skupinu.
Mládenci se protloukali jak se dalo, jednu dobu se dokonce ocitli na pár týdnů na nějaké půdě, ve spacích pytlech. Příznačné je, že právě tam vznikly zárodky skladeb pro první album.
První nahrávkou se ale stala A Thousand Pages Before, ta vyšla jako E.P., nedlouho poté skupina dostala nabídku od argentinského tanečníka a choreografa Graziella Martineze, jenž spolupracoval i se Soft Machine, aby pro jeho baletní představení složili hudbu, tak vznikla například úvodní skladba debutu Translation a fragmenty několika dalších.
Zajímavé existenční peripetie pokračovaly, muzikanti jednu dobu přenocovávali zamčeni v obchodním středisku, kde jak vzpomínají, měli k dispozici plné regály jídla a všeho co hrdlo ráčí … taky dobré prý bylo přebývání v pařížském Americkém centru, kde si při nočních toulkách mohli užít mj. plaveckého bazénu. V té době potkali nejen spoustu různých existencí, amerických vojenských zběhů, pacifistů odmítajících Vietnam, ale i jazzových muzikantů, například Anthonyho Braxtona a členy Ensemble of Chicago, jejichž volnomyšlenkářský avantgardní přístup k hudbě je prý velmi ovlivnil.
V létě 1969 se Bachdenkel vypravili na pár štací zpět do Anglie, ale zanedlouho byli zpět v jižní Francii, kde se docela etablovali na hudebních festivalech, uvádí se i pódiové setkání s kapelou Earth, alias Black Sabbath.

Vše směřovalo k nahrávání prvního alba. To vznikalo v červnu až srpnu 1970. Bachdenkel poté pravidelně koncertovali, v letech 1971-75 odehráli desítky a desítky koncertů ve Francii a čas od času i několik na ostrovech. Mezitím teprve v lednu 1973 dokončují práce na Lemmings, které konečně vychází v březnu téhož roku!
Zakrátko, na podzim 1975 vzniká v pařížských studiích druhé album Stalingrad. Vydáno bylo, jak jinak, o dva roky později.
Skupina ještě pokračuje cca. rok v pravidelném koncertování, další aktivity byli již jen sporadické, Karel Beer zmiňuje jednorázovou obnovu Bachdenkel v listopadu 1982 a plány na léto 1990.
Škoda, že neexistují ucelené záznamy koncertů, Pete tvrdí, že Bachdenkel byli nejsilnější na pódiu, že velice rádi improvizovali, dotvářeli přebudovávali skladby přímo na place …
---
Členové Bachdenkel o sobě vědí dodnes, Pete Kimberley sděluje v jedné netové fanouškovské diskuzi, do které se připojil, nejen podrobnosti, kdo kterou skladbu na Lemmings zpíval a jak probíhal kolektivní tvůrčí proces v kapele, či jak to doopravdy bylo s produkcí, ale sděluje, že
Colin dává dohromady další staré záznamy Bachdenkel pro vydání na CD,
Karel funguje jako produkční pařížského hudebního stánku a má i kapelu La Java
Brian pokračuje v muzikantské kariéře jako bubeník a zpěvák
a on sám se věnuje akustické hudbě a komponování.
---
Bachdenkel vzkřísil z hlubin zapomnění až sběratelský boom vydávání i těch nejzahrabanějších záznamů rockových kapel působících v šedesátých a sedmdesátých létech.
Bachdenkel se dají doporučit jen zkušenějším „badatelům“, kteří už vědí o starých kapelách a té době své a umí ocenit i zakuklenou krásu.

Jaromír Merhaut 6/2007

Obrázek
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

FANTASY

Hudebníci – nástroje – (sestavy)
PETER JAMES - gt (A)
PAUL LAWRENCE - vc,gt (A) (B)
DAVID METCALFE - kb (A)
DAVID READ - bs (A) (B)
JON WEBSTER - dr (A)
MALCOLM PAGE - dr (B)
NICK PAGE - piano (B)
GEOFF WHITEHORN - gt (B)

Albová diskografie:
1. (A) PAINT A PICTURE (1973)(Polydor 2383 246)
2. (A) BEYOND THE BEYOND (1974)(původně nevydáno)(první vydání v roce 1992)
3. (B) VIVARIATUM (1976)(původně nevydáno)(poprvé vyšlo až v roce 1994)

Poznámky k albové diskografii: 1. album Paint A Picture bylo znovu vydáno v LP verzi (Second Battle 843 263-1) v roce 1990 v Německu a CD verzi (Polydor/Edison ERC-29229) v roce 1990 v Japonsku. 2. album Beyond The Beyond bylo vydáno až v roce 1992 firmou Audio Archives v CD verzi (AACD 001), jako LP bylo vydáno v roce 1993 v Norsku (Colours COSLP 014/CTM 5). V roce 1994 vychází CD s názvem Vivariatum (Audio Archives AACD 004), obsahující 4 skladby z prehistorie kapely (rok 1970), plus šest skladeb nahraných reformovanou sestavou (B) z roku 1976.

45 (SP):
1. Politely Insane/I Was Once Aware (1973)(Polydor 2058 405)

Anglická progresivní rocková skupina z Gravesendu (hrabství Kent), založená na počátku 70.let pod pracovním označením Chapel Farm, což byl název rodinné usedlosti prvního zpěváka kapely - Paula Petleye. Dalšími původními členy pre-Fantasy byli: sólový kytarista Bob Vann, oslnivý mladý hráč, jenž tragicky zemřel při autonehodě ve věku pouhých 18.let (kapela později věnovala jeho památce skladbu The Award), bubeník Brian Chatham, baskytarista David Read a klávesák David Metcalfe. Čtyři skladby, s dominujícími klávesami, nahrané v tomto raném období (Fire-Fire, Vacuum, Alone a Afterthought) a původně vydané pouze na privátním, 10-ti palcovém acetátu, byly zařazeny na CD Vivariatum, které vyšlo v roce 1994.

Zpěvák Paul Petley odešel v roce 1971 a nahradil jej Paul Lawrence. Další personální změny nastaly příchodem kytaristy Pete Jamese a bubeníka Jona Webstera. Oba působilil v Joy, další z místních skupin.

Inovovaná kapela nahrála v sestavě (A) demosnímky pro firmu Decca (1972), v téže době si mění jméno na Firequeen, ovšem po přestupu k Polydoru v roce 1973 se definitivně přejmenovává na Fantasy. Pětice mezitím takřka dva roky pilovala v ústraní svůj hudební projev, první veřejná vystoupení - v Chapel Farm a následně v Gravesendu - byla prý velkou místní událostí. Na pódiu se objevili i Edgar Broughton Band a Pink Fairies. A když při jednom z vystoupení vypadla elektrika, stačilo pár automobilů, jejichž reflektory nasvítily pódium a koncert pokračoval "unplugged".

Debutové londýnské vystoupení Fantasy se odehrálo v proslulém klubu Marquee, společně s Robinem Trowerem. Kapela pak hodně cestovala a předskakovala celé řadě slavných kolegů - stačí uvést jména jako: Uriah Heep, Argent, Free, Supertramp, Genesis, Greenslade a The Kinks. Na speciálním nočním koncertu v Marquee pak dvě začínající skupiny představují svá první alba. Jedna z nich se jmenuje Fantasy, druhá Queen ...

Debutové album Paint A Picture (1973) je perfektní ukázkou raného symfonického art-prog rocku, kombinovaného se ztepilým kytarovým soundem: rozkošatělé, lyrické i našlápnuté kompozice, sytá melodika, bohaté vokální harmonie, něžný básnivý zpěv, plástve mellotronů a hammondů, neukvapená kytara, ... Všechny skladby složili sami členové Fantasy. Místní básník Trevor Webster pak napsal texty k Icy River a Silent Mime.

Hymnická titulní kompozice navozuje náladu starých dobrých Moody Blues, následuje temperamentní "dvojdílná" skl. Circus s precizními "guitar & organ" sóly a duety. Skladba The Award je, jak již bylo zmíněno, věnována tragicky zemřelému kytaristovi Bobovi Vannovi. Až pochodově úderná Politely Insane je ozvláštněna podporou dechů. Intimní Widow s hostujícím cellem uzavírá první stranu alba. Velebná Icy River ve svém stupňovaném finále doslova rezonuje zvučnou kytarovou hrou Petera Jamese. Uriášovské chóry zdobí baladickou Thank Christ, po níž následuje dramaticky proměnlivá Youg Man's Fortune a kontrastně poklidná, harmonická Gnome Song. Album uzavírá snová Silent Mine, podmalovaná hebkými tóny hammondů v pozadí.

Skupina zhruba po roce nahrála druhé album Beyond The Beyond, které mělo být přímým pokračováním debutu, bohužel těsně před jeho vydáním se rozpadla. Teprve až po takřka dvaceti letech byl tento opus vydán firmou Audio Archives.

Rovněž Beyond The Beyond představuje nadprůměr. Metaforické, obrazotvorné texty Fantasy opět těží z bohatých pohádkových tradic, což u mnohých anglických kapel patří k zavedenému "folklóru". Úvodní instrumentální předehra navozuje díky majestátnímu soundu varhan takřka slavnostní chrámovou náladu, následuje lehounce cválavý titulní opus s mellotronem v pozadí a několika kytarovými party v popředí. Zasněná Reality evokuje svou decentní kytarovou zvukomalbou Wishbone Ash. Vrcholem alba je devítiminutový, skvěle - a po vzoru klasické hudby - vystavěný opus Alanderie s množstvím motivů a nálad. Afterthought je pozoruhodná gradujícím kytarovým sólem, následují čtyři kratší songy, Worried Man jednoduchá střednětempá písnička, melancholická Just A Dream jež dává vzpomenout na rané BJH, krátká odpichovka Winter Rose a album završuje letně pohodová Church Clock s kostelními varhanami, klarinetem, akustickou kytarou a ptačím zpěvem. V jejím závěru je citována Bachova D Minor Two-part Invention.

Reformovaná sestava Fantasy (B) pak v roce 1976 nahrála šest skladeb. Ty jsou - vedle rarit z raného období - ke slyšení na CD Vivariatum (opět firma Audio Archives) z roku 1994. Členem kapely byl tehdy i kytarista Geoff Whitehor, bývalý člen If a budoucí spoluhráč Rogera Chapmana, Paula Rodgerse, Maggie Bell, ... a mnohých dalších (blíže viz. http://www.geocities.com/SunsetStrip/Di ... whit_b.htm).

V souvislosti se stylem a soundem Fantasy jsou uváděna přirovnání k celé řadě více, či méně hudebně spřízněných souborů z první poloviny 70', například - Spring, Gracious, Barclay James Harvest, Wishbone Ash, Moody Blues, King Crimson, atd. Již tento výčet napovídá jakému okruhu seventies progrock fans budou Fantasy vyhovovat.

Jaromír Merhaut (2002)



---- ttd. ----

Alba - podrobnější údaje z přebalu:

Obrázek

Fantasy - Paint A Picture(1973)
1. Paint A Picture / 2. Circus / 3. The Award / 4. Politely Insane / 5. Widow / 6. Icy River / 7. Thank Christ / 8. Young Man's Fortune/ 9. Gnome Song/ 10. Silent Mime // Produced by Peter Sames / Engineer Dave Grinstead / Recorded at The Chipping Norton Recording Studios May - June 1973 / All musicial arrangements by Fantasy except: Cello Arrangement on Widow by Graham Preskett / Brass arrangements on Politely Inside by Andrew Pryce Jackman / All song composed by Lawrence, Metcalfe and Read // David Read - bass guitar and vocals / Paul Lawrence - 12 string guitar and vocals / David Metcalfe - keyboards and vocals / Peter James - lead guitar and vocals / Jon Webster - percussion and vocals //

Obrázek

Fantasy - Beyond The Beyond (1974)
1. Introduction 2:01/ 2. Beyond The Beyond 5:36/ 3. Reality 2:58/ 4. Alanderie 8:59/ 5. Afterhought 5:50/ 6. Worried Man 2:56/ 7. Just A Dream 3:32/ 8. Winter Rose 3:27/ 9. Church Clock 3:49//
Recorded at The Chipping Norton Recording Studios, July 1974, except Worried Man and Winter Rose recorded at Polydor Studios, Stratford Place, London. All songs composed by Read, Metcalfe, Whitehorn and Petley. Produced by Peter Sames.Engineered by Dave Grinstead. // David Metcalfe - keyboards, clarinet and vocals / David Read - bass guitar and vocals / Jon Webster - drums and vocals / Paul Lawrence - 12 string guitar and lead vocals / Peter James - lead guitar and vocals //
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Obrázek

Irish Coffee

Pozapomenutá belgická hardrocková skupina z počátku sedmdesátých let. Soundem tamější Blue Effect, dalo by se říci.
V roce 1970 prožíval William Souffreau (* 1946) vrchol popularity, byl zvolen nejlepším belgickým beatovým zpěvákem. Měl za sebou svižnou dekádu rockového pionýra. Začal samozřejmě rock’n’rollem (The Blue Jets), navázal beatlesovským soundem (The Mings, The Four Rockets), líznul si psychedelie (Dementia Praecox).
Původní název jeho nového souboru byl The VooDoo (některé zdroje uvádějí The Voodoos, The Voodoo). Výraz a nasazení mládenci zprvu pilovali ve svém oblíbeném klubu El Gringo, poblíž Aalstu, na převzatých věcech od Deep Purple, Led Zeppelin, The Kinks, The Who…
V té době zaujali na vystoupení před fotbalovým zápasem producenta Louise de Vriese (The Pebbles, Middle Of The Road). Ten nasměroval skupinu k vlastní tvorbě i novému jménu, vyvezl je na MIDEM do Cannes, kde navázal kontakty s americkými producenty. Ještě předtím nahrál s kapelou singl s odpichovou „párplovkou“ Masterpiece na A straně, představenou na tiskovce 8. ledna 1971. Byl z ní menší hit v domovině a okolí, dokonce i ve Španělsku, vyšel ve Francii i USA. Ještě před vydáním odchází z The Voodoo/Irish Coffee kytarista a zpěvák Dirk Dierickx. Zůstal po něm doprovodný zpěv na Masterpiece. William přešel z basy na kytary, čtyř strun se ujal Willy De Bisschop. Zrodili se Irish Coffee.
Natěšená skupina po návratu z MIDEM během pár týdnů zkompletovala a nahrála v Reward studiu materiál pro celé bezejmenné album. Přebal navrhla Paula, přítelkyně Louise, kapela jej poprvé viděla až v červenci 1971 v obchodech. Taková to byla doba. Z amerického vydání LP bohužel sešlo. Co je platné, že dnes se originál Irish Coffee draži i za 1000 Euro!
Hlavní ozdobou hardrocku Irish Coffee byl bezesporu Williamův kovový třepoták. Roger Chapman by chvílemi záviděl. Když se jeho mocný hlas sešel s dobrou skladbou, jde mráz po zádech, viz vypjatá blues-hardrocková balada The Beginning Or The End s fuzzy parádou Jeana Van Der Schuerena, Opačný pól výrazu Irish Coffee představuje šedesátkově nahalená průzvučná When Winter Comes.
Irish Coffee si získali postupně menší renomé i za hranicemi, i když v daleko menší míře než sousedské holandské kapely, například Golden Earring nebo Focus. Oběma ostatně, vedle například Uriah Heep, Colosseum, Yes, Chrise Farlowa, Chicken Shack atd, Irish Coffee předskakovali na turné. Účinkovali i ve francouzské a belgické TV.
Během let došlo k pár změnám v sestavě. Hugo Verhoye se cítil unavený neustálým koncertováním (až dvacet štací měsíčně!), načas odchází z podobných důvodů varhaník Paul Lambert (nestíhal své civilní zaměstnání), kapela působí několik měsíců jako kvartet. Po jeho návratu na jaře třiasedmdesátého ale s rockovou kytarou končí Jean Van Der Schueren, chce se věnovat studiu klasické kytarové hry. V červenci 1973 jej nahrazuje Luc De Clus (ex John Larry Orchestra, The Dender Birds, The Sten, Wim De Craene band). V druhé polovině roku rekonstruovaná kapela začíná s inovací repertoáru i svého stylu. Zemitý hardrock ustupuje trochu do pozadí, na pořadu dne jsou u spousty progresivních rockerů pokusy s jazzrockem. V červnu 1974 vychází nový singl Witchy Lady/I’m Hers.
Irish Coffee – v redukované sestavě Raf, Paul, Willy a Luc – také doprovázejí zpěváka Wima De Craena. V listopadu 1974 skupinu postihla obrovská tragédie. Při dopravní nehodě, zaviněné protijedoucím opilým řidičem, je těžce zraněn nový bubeník Raf Lenssens, klávesák Paul Lambert na následky zranění umírá, s ním i Irish Coffee.
Kapela to ještě zkouší pod novým názvem Joystick, s klávesákem Lucem Coppensem, to je však jen labutí píseň.
Velká poptávka po původním albu Irish Coffee vedla nejenom pirátským vydáním, ale v roce 1992 i první omezené CD reedici (1500 kusů, přepis z LP) pod značkou Voodoo Records. Při té příležitosti se 9. července 1993 sešla v klubu Netwerk (Aalst) k jednorázovému setkání sestava: William, Hugo, Luc, doplněná o baskytaristu Geerta Maesschalka a varhaníka Chrise Taerwea. Po pár klubových vystoupeních ale i tato epizoda skončila.
V roce 2002 se Irish Coffe objevují na velkém Aalst Rockt festivalu, na plakátech byli hned za Golden Earring. Čas od času si pánové udělají radost, někdy se dokonce přidá i Jean Van Der Schueren.
Z členů Irish Coffee nejvíc hýří muzikantkou aktivitou William Souffreau, stačí se podívat na jeho webovky. V roce 2004 sestavuje nové Irish Coffee, nahrává promo Brand New Day. V listopadu 2004 dokonce vychází nové – opět bezejmenné – album, krátce poté vystupují Irish Coffee na Rock Palastu (CD i DVD). Čas od času Williamova kapela vystupuje po klubech, aktuality a detaily jsou na jeho osobní www stránce. On sám vydává i desky, za skvělou je považována zejména Time z roku 2005.

Jaromír Merhaut (2011)


Sestavy (na LP/SP/CD):
William Souffreau – zpěv, kytara (A, B, C, D)
Jean Van Der Schueren – kytara (A)
Willy De Bisschop – baskytara (A, B, C)
Paul Lambert – varhany (A, B, C)
Hugo Verhoye – bicí (A, D)
Luc De Clus – kytara (C,D)
Raf Lenssens – bicí (B, C)
Stanny Van Heer – klávesy (D)
Hugo Verhoye – bicí (D)

Diskografie:
LP/CD:
1. Irish Coffee (1971) (LP, Triangle BE 920321) (A)
2. Irish Coffee (2004) (CD, Fuzzy 541149904702) (D)
3. Live Rockpalast 2005 (2008) (Second Battle LP-CD verze SBLP-CD 069 / DVD verze Thors Hammer THDVD01)

Reedice (1):
CD (Voodoo S.T.001, 1992)
CD/2LP (Akarma, AK225, 2002, neautorizované vydání, v replice LP, bez bonusů)
CD (Thors Hammer, THCD 003, 2007, 7 bonusů)

SP:
1. Masterpiece / The Show (Pirate Records, PI71004, 1970? / Triangle a Barclay Records 1971) (pre A)
2. Carry On / Child (Triangle BE 61574, září 1971) (A)
3. Down Down Down / I’m Alive (Triangle BE 61766, 1971) (B)
4. Witchy Lady / I’m Hers (Barclay BE 620044, 1974) (C)
5. Brand New Day (Promokopie, 2004) (D)
Poznámka: většina singlů má své mutace (Francie, Německo, 1. SP i USA)
Irish Coffee jsou i na celé řadě kompilací.

WWW
http://www.belgianmetalhistory.be/html/ ... irish.html
Detailní biografie, diskografie, reprinty desítek článků z tisku a dokumentů, fota z koncertů 2K+…

http://users.skynet.be/blinkit/index.htm
Oficiální stránky skupiny, historie, diskografie

http://www.irishcoffee-band.be/
V rekonstrukci

demofarm.net/2011/03/01/parels-irishcoffee/
Článek o Irish Coffee z března 2011, ukázky skladeb

sites.google.com/site/williamsouffreauofficial/
Oficiální stránky Williama Souffreaua,


Obrázek

Irish Coffee
Irish Coffee
1971
Triangle

1. Can’t Take It
2. The Beginning Or The End
3. When Winter Comes
4. The Show (Part I)
5. The Show (Part II)
6. Hear Me
7. A Day Like Today
8. I’m Lost

Musicians
William Souffreau (vocals & guitar)
Jean VanderSchueren (lead guitar)
Paul Lambert (organ)
Willy De Bisschop (bass)
Hugo Verhoye (drums)

Produced by Louis De Vries

The album was re-released on CD by
Voodoo (1992)
Thors Hammer (2007)

Bonus tracks on CDs 1992-2007 are
10. Carry On
11. Child
12. Down Down Down
13. I’m Alive
14. Witchy Lady
15. I’m Hers
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Comus

Obrázek

Britská acid folkrocková skupina je dodnes vzývána jako příklad elitářské rockové progrese raných 70. let.
Comus (též Komos), v antické mytologii bůh zábavy a hýření, syn Dionýsův (též Bakchus). Rovněž titul dramatické básně slavného anglického básníka 17. století Johna Miltona.
Náctiletí studenti Roger Wootton a Glenn Goring začali někdy na přelomu 1968/69 po klubech předvádět neobvyklé akustické verze skladeb Velvet Underground. Po čase se připojil klasicky vzdělaný houslista Colin Pearson. Trio trávilo dlouhé hodiny domáckým jamováním a společným ujasňováním dalšího hudebního směřování. Sestavu brzy posílili baskytarista Andy Hellaby, pozounista Rico Rodriguez, jamajský foukač Michael Bammi Rose a Mike Briefly, poslední dva ale záhy Comus opouštějí. Přichází Rob Young, klávesák přeškolený na hobojistu a flétnistu. Když mládenci jednou slyšeli zpívat dívčinu Bobbie Watson, okamžitě se o ni ucházeli. Úspěšně.
Jedním z velikých fanoušků začínajících Comus se stal i David Bowie, kapela díky němu zakrátko stála na festivalovém jevišti vedle Strawbs a Bridgetin St. John. Dokonce to vypadalo na přímou spolupráci, zkušební nahrávky prý ale vinou Davida nedopadly dobře, a tak Comus skončili jako support skupiny Love Arthura Lee. Získali vysoký kredit především ve vysokoškolských klubech.
Po předvedení tří demáčů sepsala s Comus smlouvu RCA. Produkci připravovaného alba dostal na starost Sandy Robertson (mj. Keith Christmas, Sheila McDonald, Steeleye Span). Manažer kapely Chris Youle, který shodou okolností u RCA už rok pracoval, po nahrání skladby Prisoner od firmy odchází i se svými chráněnci. Některé z „opuštěných“ nahrávek byly použity v softpornografickém filmu „Permissive“ kanadského režiséra Lindsaye Shonteffa. Comus s ním spolupracovali i na „Big Zapper“ v roce 1971, a samostatně po rozpadu skupiny na projektech „Zapper’s Blade of Vengeance“ (1973) a „Spy Story“ (1975).
Roger Wootton (autor většiny písní), Glenn Goring, Colin Pearson, Bobbie Watson, Rob Young a Andy Hellaby tak opět především přehrávali naživo a po svém Velvety. Venus In Furs prý zrychlili desekrát.
Vše v červnu 1970 vyústilo v novou smlouvu s Dawn (odnož Pye Records), Comus se podařilo vyvázat ze závazků s RCA. Novým producentem se stal Barry Murray (mj. Mungo Jerry) a Comus začali kompletně přepracovávat původní záznamy. Na maxi singlu byly v roce 1971 vydány z těchto session tři skladby (Diana / In The Lost Queen’s Eyes / Winter Is A Coloured Bird), kritiky ale byly zdrcující.
Texty Comus jsou temné, plné násilí, erotiky, mytologie, mučednictví. Drsný chapmanovský hlas Rogera Woottona zprostředkuje pocity zmaru a hysterie s nebývalou silou, vyznění jeho písní se tak ještě více umocňuje. A když k tomu přičteme záměrně disharmonické tóny kapely, bolanovsky vlezlý zpěv Glenna Goringa, andělský i rozervaný vokál Bobbie Watson, máme před sebou novotvar, překonávající svou odvahou rané crimsonovské experimenty. Je jasné, že Comus nebyli žádný libozvučný hippie pugét v psychedelickém celofánu, ale drsná tvrdá akustická avantgarda pro silné povahy.
Až zrůdný obal First Utterance (1971) Evena Woottonse, evokující In The Court Of Crimson King, varuje každého, kdo jen jde kolem. Nikdo po poslechu vyšokovaný tedy nemůže říct: já nevěděl, já netušil… věděl a mohl tušit už od pohledu! Alba se prodalo jen 7000 kusů, při jeho posluchačské náročnosti není divu.
O to více se Comus soustředili na koncertování. Rob Young je v polovině roku 1971 nahrazen fagotistkou Lindsay Cooper. Vystoupení na festivalu Weeley jim zkomplikovali Barclay James Harvest, kteří přetáhli svůj set, takže Comus mohli odehrát jen jednu skladbu, The Prisoner. Navíc vypadla elektrika, ovšem kapela vycepovaná dřívějším neamplifikovaným hraním předvedla takový výkon a sklidila tak bouřlivý ohlas, že zaskočení BJH raději zrušili už dohodnuté předskakování na turné.
Comus se ale cítili být připraveni na ještě vyhraněnější projekt, než byl debut, akustickou Malgaard Suite, složenou ze dvou 15- a 20minutových dílů. Bohužel, manažeři labelu nebyli na takovouto svojskou muziku připraveni. V roce 1972 Comus načas končí.
O dva roky později hledala nová značka Virgin (ta, co vydělala spoustu peněz na Oldfieldových Zvonech) slibné projekty, a tak Comus dostali ještě jednu šanci. Bohužel, firma natlačila kapelu mimo její přirozenost, směrem k mainstreamu. Album To Keep From Crying (1974) s četnými hostujícími muzikanty tak sice vzniklo a vyšlo, pro náročné posluchače však bylo krokem zpět, pro širší masy naopak stále příliš vyhraněné. Comus končí.
Kupodivu ne napořád. Na jaře 2008 se Comus vrací na pódiu švédského festivalu Melloboat v takřka autentické původní sestavě. Jen na místě Roba Younga je Jon Seagroatt.
Katalyzátorem neuvěřitelného reunionu byl Mikael Åkerfeldt z metalových Opeth, který je hudbou Comus posedlý. Společně s promotérem Stefanem Dimlem oslovili Glenna Goringa, tomu se podařilo aktivovat dávné přátele, včetně Chrise Youlea a původního tour managera Wilfa Wittinghama.
Příběh tedy ještě nekončí…

Jaromír Merhaut (2010)

P.S. Komentář ze Zapomenuté hudby (http://www.lege.cz).
Vynikající britská kapela, o níž se plným právem tvrdí, že předběhla svou dobu. Jejich první album je skutečně ojedinělou záležitostí, řadící se k znamenitostem typu Faust či Slapp Happy. Těžko popsatelná hudba Comus v sobě integruje prvky rocku, folku, jazzu i vážné hudby v guláši, vzdáleně připomínajícím jakýsi acidický jam Marka Bolana a Jeana-Luca Pontyho se Samla Mammas Manna.

Obsazení:
Hellaby, Andy (baskytara, zpěv) A B
Watson, Bobbie (zpěv, perkuse) A B
Wootton, Roger (sólový zpěv, akustická kytara) A B
Caxon, Gordon (bicí) A B
Goring, Glenn (kytara, zpěv) A
Pearson, Colin (housle, viola) A
Young, Rob (perkuse, hoboj, flétna) A

Hosté na To Keep From Crying:
Cooper, Lindsay (mj. Henry Cow) (fagot, hoboj)
Malherbe, Didier (mj. Gong) (saxofon)
Barry, Philip (perkuse)
Hale, Keith (klávesy)
Kraemer, Tim (violoncello)

Obrázek

Diskografie:
LP
1. First Utterance (1971) A (Dawn DNLS 3019)
2. To Keep From Crying (1974) B (Virgin V 2018)

SP
Diana /In The Lost Queen’s Eyes /Winter Is A Coloured Bird (1971) (Dawn DNX 2506)

Reedice:
CD
1995 – First Utterance (Beat Goes On, BGOCD 275)
2005 – 2CD Song To Comus: The Complete Collection (Castle/Sanctuary CMEDD 1121), shrnující celou tvorbu Comus.

Tidal: First Utterance
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

EELA CRAIG

Obrázek

Skupina Eela Craig byla založena počátkem roku 1970 v rakouském Linci. Její umělecky náročná hudba byla nespoutanou směsí psychedelie, progresivního rocku, klasiky, elektronické hudby, jazzu a blues.

Muzikantská různorodost jednotlivých členů se u Eela Craig stala tvůrčím katalyzátorem. Bubeník Horst Waber a všestranný hudebník Harald Zuschrader, obsluhující klávesy, kytary, flétnu a saxofon, byli předtím členy Melodias, kteří hráli především písničky The Beatles. Klávesák Hubert Bognermayr přišel do Eela Craig z dalšího místního bigbeatového bandu jménem Jupiters, jehož prvotními vzory byly sice pop soubory typu The Equals a The Hollies, během času však Jupiters přestoupili k monumentálnějším inspiracím à la Procol Harum, či Pink Floyd. Gerhard Englisch hrál především na basu, byl ale vítězem rakouské talentové soutěže harmonikářů, obdivoval spletité konstrukce King Crimson a Gentle Giant. Heinz Gerstmair, obsluhující kytaru a varhany, měl hluboký vztah k blues. Právě Gerhard Englisch a Heinz Gerstmair grupu Eela Craig založili a pojmenovali.
V roce 1970 odehráli první vystoupení v renomovaném Rosenstüberlu v Linci. Toto památné vystoupení bylo nahráno rozhlasovou a televizní stanicí ORF. O pár měsíců později se ke skupině připojil Wil Orthofer, zpěvák a hráč na saxofon. Eela Craig se začal věnovat coby manažer dr. Alfred Peschek, uznávaný skladatel tzv. nové hudby. Zejména jeho nápady a doporučení pomohly skupině v uměleckém rozvoji.
Velkou pozornost skupina budila svým mohutným nástrojovým a pódiovým vybavením, jehož hodnota zakrátko dosáhla tehdy astronomických 200 tisíc dolarů (jenom pro ilustraci – celý park vážil více než 2 tuny a jevištní kabeláž dosahovala délky více než jedné míle).
V létě 1971 bylo – pod supervizí Klause Schweigera, na farmě blízko Lince – nahráno první album Eela Craig. Hudebníci prý byli (z akustických důvodů) „instalováni“ v různých místnostech a spojení mezi nimi obstarávala monitorovací sluchátka. Novici i za takovýchto podmínek vyprodukovali mistrovské dílo, které dosáhlo ve své době v rakouském tisku vyššího ohodnocení než částečně žánrově spříznění, avšak násobně věhlasnější Emerson, Lake & Palmer se svým albem Tarkus. V dnešní době je původní verze ceněnou sběratelskou položkou v hodnotě 500 USD. Záznam byl vydán na podzim 1971, prvních 1500 kopií bylo vyprodáno za pár týdnů. Omezený náklad 2000 kusů byl v roce 1997 vydán v reedici i na CD (se čtyřmi bonusy).
Album Eela Craig evokuje rané King Crimson, částečně i Gentle Giant. Komplikovaná struktura dlouhých kompozic, průniky disharmonických tónů do relaxačně poklidných ploch, saxofony, flétny, mellotrony i jakoby zasněný zpěv – to vše bude pamětníkům připadat důvěrně známé, jen jinak mistrovsky namíchané.
Značné hudební diference jednotlivých členů vedly v roce 1972 k prvním třenicím. Tento tvůrčí katalyzátor, díky němuž nadžánrová hudba Eela Craig doslova přetékala nápady, si vybral svou daň. Heinz Gerstmair, Wil Orthofer a Horst Waber se rozhodli věnovat blues a přešli do Ice Planet. Tato slibná skupina se záhy rozpadla poté, co další dva její členové – Fred Guschlbauer a Hansi Butt – tragicky zemřeli při autohaváriích. Ice Planet nikdy nevydali desku.
Eela Craig pokračovali ve svém symfonizujícím – a veškerou dostupnou klávesovou elektronikou dopovaném – soundu. Přistupuje bubeník Joe Drobar, zůstávají Hubert Bognermayr, Gerhard Englisch a Harald Zuschrader. Tato sestava (B) spolu s orchestrem nahrála na podzim 1972 rozsáhlé dílo Dimensionen zwischen Pop und Klassik svého manažéra Alfreda Pescheka. Záznam ORF byl vydán na CD pod názvem Dimensionen. Toto CD se stalo těžce sehnatelnou sběratelskou položku. Dvě skladby z Dimensionen jsou zařazeny jako bonusy u CD reedice prvního alba Eela Craig.
Krátce po tomto vystoupení odchází Harald Zuschrader (po dvou letech se vrací), kapelu posiluje Fritz Riedelberger, jenž vedle zpěvu obsluhuje kytaru, mellotron, conga, a Hubert Schnauer, jehož nástroji jsou flétna, mellotron, vibrafon a klavír.
V roce 1974 Eela Craig nahrávají v ECS (Eela-Craig-Studios) v domě Huberta Bognermayra a vydávají ve své režii a v omezeném nákladu 5000 kopií singl Stories (skladbu lze nalézt jako bonus na CD reedici prvního alba). Od 10. ledna 1974 dostali Eela Craig pravidelný dvacetiminutový prostor v rozhlase (pořad „Poptik“), což byl svým způsobem evropský unikát. Koncem roku 1974 je Joe Drobar nahrazen Frankem Hueberem. Významnou pozici v té době zaujímá u Eela Craig zvukař Alois Janetschko, jehož kouzlení se stalo nedílnou součástí soundu.
V roce 1975 se Hubert Bognermayr setkal s Ossim Drechslem, ředitelem německého Polygramu. Ten se stal velkým podporovatelem Eela Craig a pomohl jim k podpisu smlouvy s progresivním labelem Vertigo, což byl zlom v jejich mezinárodní kariéře.
Následující rok Eela Craig vydávají své druhé, pompézně rozmáchlé album One Niter. Celému dílu dominují chrámově velebné melodie à la Epitaph (King Crimson). Monumentální sound mellotronů a hammondek umocňují zpěvavě táhlá, gilmourovsky gradovaná kytarová sóla a občasné experimentální výlety do space soundu. Zjednodušeně se dá říci, že Eela Craig se na One Niter často pohybují na spojnici King Crimson 1969 – Pink Floyd 1970-71. Pozorný, vnímavý a starých skvostů znalý rocker však najde na celou spoustu další inspiračních doteků (ELP, Ramses, Santana, Tangerine Dream, Yes). Kousek hodný prozkoumávání.
Pro další LP z roku 1978 Hats Of Glass se ke kapele znovu připojuje Will Orthofer. Překvapením je originál ctící coververze hymnické skladby A Spaceman Came Traveling trubadúra Chrise de Burgha, na níž se v roli prominentního doprovodného vokalisty představí David Hanselmann a v roli producenta a aranžéra Chris Evans, oba z ostrovního progrockového dua Evans & Hanselmann. Slyšitelné je celkové zaoblení stylu a soundu, líbivé prvky dostávají zelenou a experimenty ustupují do pozadí. Do popředí se derou i nové zvukové barvy tehdejších syntezátorů, na úkor klasiky (hammondů a mellotronů).
Poznámka: alba One Niter + Hats Of Glass vyšla v CD reedici systémem „2 LP on 1 CD“ pod názvem Symphonic Rock (1995, label: Erdenklang), s malou vadou na kráse – z každé řadovky chybí jeden song (Venezuela a Caught On The Air).
Posledním LP s Hubert Bognermayr byl opus Missa Universalis z konce roku 1978. Tato deska si vysloužila zvláštní pozornost kritiky, protože se jednalo o adaptaci klasické vánoční ceremonie ve čtyřech jazycích, kterou Eela Craig interpretovala ve svém symfonicky rockovém duchu. Živé provedení i nahrávka sama rozdělila příznivce kapely do dvou nesmiřitelných táborů.
Na počátku roku 1979 kapelu tedy opouští její leader Hubert Bognermayr. Po tomto zásadním oslabení nebyla již skupina schopna navázat na bývalé úspěchy. Odchází i Frank Hueber, bicí si bere na starost Will Orthofer. V 1980 je vydáno album Virgin Oiland. Ačkoli je hudebně dovedné, tak jako vždy, pro většinu fanoušků bylo zklamáním. Eela Craig končí a i když se oficiálně nikdy nerozešli, jsou považováni za uzavřenou kapitolu.
Výjimkami jsou dvě krátké epizody: nejdříve Will Orthofer, spolu s Hubertem Schnauerem a kytaristou Gery Moderem, nahráli pod hlavičkou Eela Craig vysloveně poprockové album Hit Or Miss (1988). 17. listopadu 1995 pak Eela Craig uspořádali v domovském Linci reunionový koncert.
Poté, co Hubert Bognermayr opustil Eela Craig, zformoval spolu s Ulrichem Rützelem label Erdenklang, jenž se zabýval elektronickou hudbou a new age scénou. Spoluřídil celosvětově uznávaný festival Ars Electronica a Linzer Klangwolke. Spolupracoval se světoznámým dirigentem Herbertem von Karajanem, a bylo jej mimo jiné možno spatřit po boku Mikea Oldfielda na jeho turné v roce 1984. Ještě předtím, počátkem 80. let – společně s činorodým Haraldem Zuschraderem – zakládá duo, které se stalo jedním z nejúspěšnějších evropských týmů v elektronické hudbě. Společně vydali několik vysoce ceněných nahrávek a pracují spolu až do začátku roku 1999. Mezitím Bognermayr nahrává tři alba se svým dalším projektem Blue Chip Orchestra, ve kterém mají své místo Harald Zuschrader a Joe Drobar. 17.3.1999 Hubert Bognermayr umírá.
Joe Drobar se mimoto spolupodílel na projektu Control Company (album Four Years Before, 1984), v současnosti pracuje jako počítačový animátor. Gerhard Englisch vlastní a provozuje jednu z největšího rakouských firem zabývajících se jevištní osvětlovací technikou. Heinz Gerstmair pracuje jako nezávislý muzikant a písně dnes skládá víceméně pro sebe, pro radost. Frank Hueber a Hubert Schnauer vyučují hudbu. Horst Waber byl úspěšným architektem, bohužel onemocněl roztroušenou sklerózou a dnes je vyřazen z aktivního života. Will Orthofer byl až do své smrti 17. května 2010 hudebním producentem.

Sestavy:
Harald Zuschrader (kytara, klávesy, flétna, saxofon) A B D E F
Hubert Bognermayr (klávesy) A B C D E
Gerhard Englisch (baskytara) A B C D E F
Horst Waber (bicí) A
Heinz Gerstmair (kytara, klávesy) A
Wil Orthofer (zpěv, saxofon, bicí) A E F G
Joe Drobar (bicí) B C
Fritz Riedelberger (zpěv, kytara, klávesy, perkuse) C D E F
Hubert Schnauer (flétna, klávesy, vibrafon) C D E F G
Frank Hueber (bicí) D E G

Singly: Stories/Cheese (1974) CH: ECS 1 S (sestava C) A spaceman came travelling/Heaven sales (1978) D: Vertigo 6147021 Mobike jive/Carry on (1981) D: Ariola 103022 Linz/Fühl mich so (1987) A: Johnny 600125
Il tempo /Lovers in love (1987) A: Johnny 600129
Weihnachtszeit/Weihnachtszeit (instrumental) (1987) A: Johnny 600 141
Lords prayer/Vater unser (1988) A: MCP Records SP 411076

Alba:
1. (A) EELA CRAIG (1971) A: Pro Disc 208711 CD reedice: (1997) D: Garden of Delights CD 019 (4 bonusy)
2. (D) ONE NITER (1976) D: Vertigo 6360635 CD reedice: (1995) Korea: Si-Wan Records SRMC 0018 (5185222/DO 03431
3. (E) HATS OF GLASS (1978) D: Vertigo 6360638
4. (E) MISSA UNIVERSALIS (1978) D: Phllips 6360639 CD r.: (1995) Erdenklang 50822 // Korea: SiWan Records SRMC 0074
5. (F) VIRGIN OILAND (1980) D Ariola 202311
6. (G) HIT OR MISS (1988) A: MCP Records 130 606 CD: A: MCP Records 150606

kompilace:
SYMPHONIC ROCK (1995) D: Erdenklang 50832 (2LP on 1D - Hats of Glass + One Niter)
Tidal: https://listen.tidal.com/album/2057238


Jaromír Merhaut 2010


Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Tidal: https://listen.tidal.com/album/1982881
------------------------


DISKOGRAFIE
řadová alba:
1. Eela Craig (LP Pro Disc 208711, 1971; CD Garden of Delights CD 019, 1997 + 4 bonusy) A
(New Born Child – Part One And Two [7:45] / Selfmade Trip ...The Trip Machine Turns On And On ...[10:29] / A New Way [7:04] / Indra – 1st Movement: From Nowhere, 2nd Movement: Burning, 3rd Movement: Elegy, 4th Movement: To Nowhere [11:43] + CD bonusy: lrminsul / Yggdrasil / Stories / Cheese)

2. One Niter (LP Vertigo 6360635, 1976; CD Si-Wan Records SRMC 0018 [5185222/DO 03431], 1995) D
(CIRCLES: The Mighty [05:37] / The Nude [01:58] / The Curse [05:01] / The Blessed [01:13] / LONER´S RHYME [09:12] / ONE NITER MEDLEY: Benedictus [01:52] / Fuge [00:47] / V.A.T. [03:15] / Morning [01:57] / One Niter [03:15] / Venezuela [03:30] / WAY DOWN [07:20])

3. Hats Of Glass (LP Vertigo 6360638, 1978) E
(A Spaceman Came Travelling [4:48] / Hats Of Glass [6:41] / Grover’s Mill [3:41] / Chances Are [5:25] / Heaven Sales [2:57] / Hosltenwall Fair [8:08] / Caught On The Air / Cheese [3:30])

4. Missa Universalis (LP Phllips 6360639, 1978; CD Erdenklang 50822, 1995 / SiWan Records SRMC 0074 1995) E
(Kyrie [11:50] / Gloria [5:57] / CREDO – Part 1 [4:14] // Part 2 [03:33] / Sanctus [8:27] / Agnus Dei [05:20] / Amen [2:00])

5. Virgin Oiland (LP Ariola 202311, 1980) F
(The First Minute [00:40] / Beecher’s Brook [06:40] / How It Started [03:50] / Carry On [03:50] / Birds Of A Feather [04:14] // Still... [04:00] / Lion’s Covering The Beaches [03:20] / Love To Hate You Baby [04:26] / We Shall Overcome [00:10] / All You Need Is Love [00:10] / The Seven Minutes [05:05])

6. Hit Or Miss (LP/CD MCP Records 130 606 /150606, 1988) G
(Safer Sex / 2004 / Million Tears / Angel / Hit Or Miss // Lord’s Prayer / Japanese World / Lonely Days N Nights / You’re Gonna Leave Me / Passion / Rien ne va plus)

kompilace:
Symphonic Rock /= LP 2+3/ (CD Erdenklang 50832, 1995)
(Circles / Loner’s Rhyme / One Niter Medley / Way Down / A Spaceman Came Traveling / Hats Of Glass / Grover’s Mill / Chances Are / Heaven Sales / Holstenwall Fair / Cheese)

singly:
a) Stories / Cheese (ECS 1 S, 1974)
b) A Spaceman Came Traveling / Heaven Sales (Vertigo 6147021, 1978)
c) Mobike jive / Carry On (Ariola 103022, 1981)
d) Linz / Fühl mich so (Johnny 600125, 1987)
e) Il tempo / Lovers In Love (Johnny 600129, 1987)
f) Weihnachtszeit / Weihnachtszeit – instrumental (Johnny 600141, 1987)
g) Lord’s Prayer / Vater unser (MCP Records SP 411076, 1988)
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Gravy Train

Obrázek

Originalita britských rockových hledačů Gravy Train byla vystavěna na kontrastu takřka všudypřítomné hravé flétny s jazzmansky rafinovaně, ale rockově úderně tlučenými bicími, a zvláštním způsobem zkreslené „valící se“ kytary. Osobitost podtrhoval – jak zvuk rašple skřípavý – hlas Normana Barratta. Mně osobně zní folk/heavy styl Gravy Train jako Jethro Tull přikovaní k Iron Butterfly. Gravy Train je prý něco jako „Korytáři“, tedy ti, co jsou takříkajíc u koryta, u velkých zisků bez práce. Kouzelný název pro kapelu, která víceméně dřela nouzi s bídou…

Norman Barratt, známý coby kytarista a zpěvák, co vystřídal Jimmyho Pagea v Lord Sutch & Heavy Friends, podivuhodného to seskupení kolem již zemřelého ulítlého excentrika Davida Sutche. Norman se narodil v roce 1949 v Newton le Willows, na půli cesty mezi Manchesterem a Liverpoolem. Po škole pracoval jako účetní, svou zprvu amatérskou hudební kariéru nastartoval v místních skupinách The Hunters a Newton’s Theory, s nimiž přesídlil koncem šedesátých let do Londýna, kde to tehdy doslova vřelo progresivní muzikou.

J.D. Hughes, ač původně klasicky školený pianista, hrál v druhé polovině šedesátých let na flétnu a saxofon v soulové skupině Spagetti House, působící v okolí Liverpoolu. Po rozchodu dává v St. Helens v Lancashire dohromady band, původně určený k doprovodu černošského zpěváka Emile Forda. Pak ale převládly umělecké ambice, včlenit se někam mezi bluesové Cream a folk-bluesové novice Jethro Tull. V sestavě vedle něj byli: baskytarista Les Williams (ex The Incas), jazzový bubeník Barry Davenport (ex John Rotherham Trio) a kytarista Dave "Dig" Rigby, kterého zakrátko nahradil právě Norman Barratt. To bylo na jaře roku 1969, první zkušebnou bylo zázemí místního kriketového klubu.

Členové Gravy Train měli nezvykle široké spektrum svých oblíbenců, v seznamu defilují jména jako: Beatles, Jethro Tull, Roland Kirk, John Coltrane, Eric Clapton, Jimi Hendrix… díky Barrymu i Art Blakey, Buddy Rich a Joe Morello. Davenportův vliv byl zprvu obrovský, své party psal v neobvyklých taktech a souzvucích. Položil tak základ ke spontánním „freaks-outs“ pasážím, díky nimž měli Gravy Train pověst skvělé pódiové kapely. Chris Welch popsal v roce 2005 styl raných Gravy Train jako mix Audience, Van Der Graaf Generator a Gnidrolog.

Skupina se zakrátko stala i součástí manchesterské komunity básníků a muzikantů v undergroundovém projektu nazvaném „The Construcion Company“. Jednou z přidružených kapel byli Sleep, které Gravy Train doprovázeli koncem devětašedesátého na koncertě v Free Trade Hall, kde měli Sleep zaujmout producenta Jonathana Peela. Dopadlo to tak, že s příslibem smlouvy odjížděli Gravy Train. Zakrátko podepsali Mike Vaughanovi a firmě Vertigo.

V téže době se Norman Barratt stává aktivním křesťanem. K víře jej přivedl bývalý manažer Hunters Norman Littler. Barratt na první hlubší seznámení s biblí vzpomíná jako na okamžik prozření. Samozřejmě, že to vše částečně ovlivnilo i jeho texty pro Gravy Train, i když se v žádném případě nejednalo o křesťanský rock, jak jej vnímáme dnes, ani o formu, zbytnělou o rok později s nástupem Jesus Christ Superstar. Barratt své křesťanství promítal to textů takříkajíc v druhém plánu.

Gravy Train (1970) začíná tullovskou flétničkou v The New One , v polovině doslova přefiknutou Barrattovým řezákem. Zprvu podobně laděnou Dedication To Sid rozvinou dvojzpěvy Barratta a Hughese, navazující psychedelické vyhrávky ostře vazbené kytary, trilkující flétny a další alto-tenorové foukačky. Bluesovou Coast Road s gradujícím propletencem kytary, flétny a saxíků a ležérním rytmickým doprovodem považuji za jeden z vrcholů alba. Na jednoduchou rytmickou úderku Enterprise navazuje Think Of Life s nosným hardrockovým riffem, opět doprovázeným flétnou létavicí. Závěr debutu patří zbytečně natažené 16-ti minutovce Earl Of Pocket Nook , z větší části tvořené překvapivě nezáživnou instrumentální pasáží.

Gravy Train nejraději koncertovali na universitách a menších klubech, kde pro svou muziku nacházeli nejvnímavější publikum, například po boku Emerson, Lake & Palmer na Manchester University. Opakovaně hráli v londýnském Marquee i liverpoolském Cavern. Vedle toho ale taky coby součást nějaké charitativní akce i dva týdny v jakémsi disco klubu v Rimini, anebo v Kodani před královskou rodinou… Seznam interpretů, kterým otevírali Gravy Train koncert je také úctyhodný: The Nice, Mott The Hoople, Hawkwind, Average White Band, Blodwyn Pig, Nazareth, Poco, Genesis, Ten Years After, Family, Audience, Rory Gallagher, Joe Brown's Home Brew, Roxy Music, The Bonzo Dog Doo-Dah Band…

I druhé album bylo připravováno pro firmou Vertigo.

(A Ballad of) A Peaceful Man (1971) je oproti poměrně syrovému debutu od první noty slyšitelně zaoblenější a propracovanější, skladby mají svá akustická zákoutí, předehry, mezihry, objevují se orchestrální pasáže, varhany a mellotrony. Až na jednu výjimku jsou vesměs pomalé skladby propojeny. Album otevírá expresivně zpívaná balada Alone In Georgia, plynule přecházející v rozmáchle vystavěný titulní opus, střídavě melancholický a pateticky vypjatý. V dané linii pokračuje i Jule’s Delight s čarovnou flétnovou mezihrou a sólující basou. Rané Camel evokuje zprvu akusticky perlivá, posléze mellotronově sladkobolná a nakonec kytarově syrová Messenger, v níž Norman Barratt prokládá v pianissimech svůj skřípák niternými hlasovými polohami. Úderný riff Can Anybody Hear Me, hraný flétnou (!), plus křičící Barratt evokují vzpomínky na debut. Uriášovské chóry, santanovská rytmika, colosseovská pasáž se saxíkem – to vše zní v Old Tin Box, šťavnatá odpichovka Won’t Talk About It je pak kombinací Jethro Tull s Who. Zklidnělá Home Again uzavírá album, patřící svou kvalitou do zlatého fondu rocku.

Během roku 1972 Gravy Train mimo jiné koncertují i v Holandsku, a přesídlují k firmě Dawn. Opět u toho byl Mike Vaughan. Kapela údajně nebyla spokojena s Peelovou produkcí, mládenci chtěli, aby zněli podobně jako na jevišti. Sestavu pro třetí LP doplnil druhý kytarista George Lynon (dávný Barrattův známý z Hunters, zemřel v roce 2002). Paradoxně ale došlo k tomu, že po marné snaze vyprodukovat elpé ve své režii, museli do pronajatého Orange studia povolat Peela, aby práci dokončil.

Second Birth (1973). Morning Coming je zvláštní skládankou jednoduchého riffu, květinových byrdsovských backgroundů a baskytarových prstocviků. Nezvykle tvrdou Peter označují někteří hudební publicisté za nepovedenou kopii Grand Funk Railroad. Něžná, opět westcoastově zpěvavá September Morning News pak připomíná Crosby, Stills, Nash & Young. Motorway zastupuje na trojce takzvaný progresivní rock, bohužel ne moc povedený – je to v podstatě neustálý sled pártaktových motivků, rytmických laufů a neuspořádaných instrumentálních meziher. Fields And Factories je taktéž pokusem o prokomponovaný kus, chybí však chytlavý hlavní motiv, je to opět takový chaotický slepenec. Jednoduchému popěvku Strength Of A Dream se slide kytarou by naproti tomu pár oživujících vsuvek prospělo. Tolpuddle Episode je rodnou sestrou September Morning News. Na elpé závěrečná titulka Second Birth je klasický progresivistický kousek jaksepatří, a spraví chuť. Z neznáma vyhrabané rock’n’boogie Goodtime Girl představuje Gravy Train v roli zpomalených Status Quo. Second Birth je koncepčně dosti rozhárané album, nemá tvář, je to hudební mišmaš, chtělo by se říci od každého něco, dohromady nic, ale to by bylo přeci jenom příkré.

Přípravy čtvrtého alba se účastnila i řada hostů, mezi nimi například hráč na syntezátory Pete Solley (Trampline, Snafu, Procol Harum, Paladin). Slovutný Vic Smith produkoval album přesně tím stylem, který se kapele zamlouval.

Staircase To The Day (1974) posunulo Gravy Train směrem k rockovému hlavnímu proudu. Dva z hostů například hrají na syntezátory. Starbright Starlight je přizdobená neagresivní hardrockovka s rozdrnčenými kytarami a doprovodnými syntíky. Zaměnitelná (např. s Nazareth z období Exercises) je i jižanská balada s piánem a slide kytarou Bring My Life On Back To Me. Hlavní motiv Never Wanted You mně taky cosi sakra připomíná – no vzpomenu si až to nebudu potřebovat – jo zrychlenou After Midnight od J.J.Calea. Titulní osmiminutový opus, inspirovaný částečně klasickou hudbou, viz. bachovské intro, se zvolna rozvíjí kolem ústředního motivu do košaté krásy, v gradujícím finále se přidávají mellotrony a chóry. Zpět na zem, soulově šponovaná hardrocková Going For A Quick One má šťávu i když je pro G.T. netypická. Bowiovské Barratovo zaříkávání ozvláštňuje akustickou pár-akordovou The Last Day. Cembalo a piáno kralují ve snové Evening Of My Life. Závěrečný opus Busted In Schenectady je druhým vrcholem alba – silnými motivy nabušená osmiminutovka s nezvyklými nástroji typu „cosmic clavinet“, wah-wah kytarou a snad přímo z floydovské One Of These Days převzatou pulsní pádivou rytmikou. Čtvrté album rovně nemá osobitost prvých dvou, na rozdíl od předchozího však oplývá silnými písněmi a skvělou produkcí.

Kapelu však v téže době bohužel postihla katastrofa, když z dodávky zmizela veškerá aparatura. To byl poslední hřebík do rakve. V době vydání čtvrtého alba již byli členové Gravy Train každý jinde. Krátké vzkříšení bez Hughese nikam nevedlo. Materiál nahraný Barrattem za pomoci námezdních muzikantů v roce 1976 skončil nadlouho v osobních archivech Normana a Vica.

Po rozpuštění Gravy Train Norman Barratt pokračoval v sestavách křesťanských skupin, nejdříve The Might Flyers z Manchesteru. V roce 1977 vydal u firmy Word Records se skupinou Alwyn Wall Band album The Prize. Na přelomu sedmé a osmé dekády působil v Mandala Band a Victor Brox Blues Train. V roce 1980 formuje svůj Barratt Band a o rok později s ním vydává Playing In The City. Poté se pro evropsko-americké turné dává znovu dohromady s Larry Normanem v Alwyn Wall, a nahrává s nimi Alwyn’s Invisible Warfare (1982) a živák Friends On Tour (198?). Časem obnovuje Barratt Band (kde příležitostně působí Russ, Barry i Les) a vydává dvě další elpé Voice (1983) a Rock For All Ages.
Znechucen poměry u CCM se posléze Barratt omezuje na hraní v kostele ve svém bydlišti, jako studiový hráč spolupracuje mj. s Paulem Youngem ze Sad Café, Mike Rutherfordem z Genesis a Andy Prattem. Produkoval album skupiny Glasgow Triumph i německých Creed. V roce 1989 vydává album Barratt. Po překonání vleklých zdravotních potíží s očima, které jej vyřadily na čtyři roky z muzikantského života, pracuje Norman Barratt pro křesťanské vydavatelství Daval Music a pokud mu zdraví dovolí, koncertuje s Hunters.

J.D. Hughes se protloukal, jak se dalo, spíše nedalo, působil coby učitel hudby, hrál mj. i v barové skupině The Pearls, dnes je spokojeným dědou dvou vnoučat. Les Williams má uměleckou agenturu, bubeník Russ Cordwell si ve Wiganu otevřel obchod s muzikou, v současnosti prý žije ve Francii.

Gravy Train už napořád zůstanou pro většinu rockerů pod sedmi zámky.

Jaromír Merhaut 2011

Obrázek

Sestavy:
Norman Barratt – zpěv, kytara (A, B)
Barry Davenport – bicí (A)
John J.D. Hughes – flétna, saxofon, klávesy (A, B)
Les Williams – baskytara, zpěv (A, B)
Russell Cordwell – bicí (B)
George Lynan – kytara (B)


Diskografie
LP:
1. Gravy Train (Vertigo 6360 023, 1970) (A)
2. Ballad Of A Peaceful Man (Vertigo 6360 051, 1971) (A)
3. Second Birth (Dawn DNLS 3046, 1973) (A, B)
4. Staircase To The Day (Dawn DNLH , 1974) (B)

5. Strength Of A Dream: The Gravy Train Anthology (Sanctuary CMDDD1402) (2006) – kompilace 3. a 4. alba, plus bonusy, především skladbami z připravovaného, již nerealizovaného pátého alba Gravy Train: Never Seen Your Face / Nowhere To Run / Playing In The City / Not The Way / The Stealer

Reedice:
(1)(2)(3)(4) vydána na poprvé CD u Repertoire (REP 4063-WP, 4122-WZ, 4164-WZ, 4133-WP) v r.1991. (3) vydáno na CD (Sequel NEM CD 612) v r.1991 s bonusem Good Time Girl. (4) vydáno na CD (Sequel NEM CD 613) v r. 1991 s SP-45 bonusy. (3)(4) vyšla na CD i LP v Japonsku i firmy Victor. Zvukově i výbavou je nejlepší nová reedice (1)(2)(4) od Repertoire (REPUK1067, REP5060, REPUK1089).

45s:
1. Strength Of A Dream / Tolpuddle Episode (Dawn DNS 1036, 1973)
2. Starbright Starlight / Good Time Thing (Dawn DNS 1058, 1974)
3. Climb Aboard The Gravy Train / Sanctuary (Dawn DNS 1115, 1975)

Internet:
http://www.thehuntersuk.com
http://www.davalmusic.co.uk



Gravy Train (1970)

ObrázekObrázek

1. The New One (5:11)
2. Dedication To Sid (7:21)
3. Coast Road (6:46)
4. Enterprise (6:20)
5. Think Of Life (5:07)
6. Earl Of Pocket Nook (16:15)

Všechny skladby: Gravy Train

Norman Barratt – zpěv, kytara
Barry Davenport – bicí
John J.D. Hughes – flétna, saxofony, zpěv
Les Williams – baskytara, zpěv

Zvuková režie: Keith Harwood
Produkce: Jonathan Peel pro Mike Vaughan Productions
Nahráno: Olympic Sound Studios, Londýn
Design přebalu: Hipgnosis
Vydáno: (UK) Vertigo 63360 v roce 1970
Reedice: Repertoire Records REPUK 1067



(A Ballad Of) A Peaceful Man (1971)

Obrázek

1. Alone In Georgia (4:33)
2. (A Ballad of) A Peaceful Man (7:10)
3. Jule’s Delight (6:58)
4. Messenger (5:59)
5. Can Anybody Hear Me? (3:00)
6. Old Tin Box (4:47)
7. Won’t Talk About It (3:09)
8. Home Again (3:30)

Bonus (reedice Repertoire REP 5060)
Alone In Georgia (singlová verze) (3:59)

Všechny skladby: Gravy Train

Norman Barratt – zpěv, kytara
Barry Davenport – bicí
John J.D. Hughes – housle, klávesy, saxofony, zpěv
Les Williams – baskytara, zpěv

Orchestrální aranže: Nick Harrison

Zvuková režie: Keith Harwood, Jeremy Gee
Produkce: Jonathan Peel pro Mike Vaughan Productions
Nahráno: Olympic Sound Studios, Londýn
Vydáno: (UK) Vertigo 6360051 v roce 1970
Reedice: Repertoire Records REP 5060


Second Birth (1973)

Obrázek

1. Morning Coming (6:40)
2. Peter (4:05)
3. September Morning News (5:40)
4. Motorway (5:49)
5. Fields And Factories (8:32)
6. Strength Of A Dream (3:59)
7. Tolpuddle Episode (5:09)
8. Second Birth (6:55)

Bonus track
9. Goodtime Girl (4:14)

Všechny skladby: Gravy Train

Norman Barratt – zpěv, kytara
Barry Davenport – bicí (1, 5, 7)
John J.D. Hughes – klávesy, saxofony, flétna, zpěv
Les Williams – baskytara, zpěv
George Lynan – kytara
Russ Cordwell – bicí (2, 3, 4, 6, 8, 9)

Produkce: Jonathan Peel pro Mike Vaughan Productions
Nahráno: Orange Studios, London
Vydáno: LP Dawn-DNLS 3046-UK (1973)


Staircase To The Day (1974)

Obrázek

1. Starbright Starlight (Barratt) (4:27)
2. Bring My Life On Back To Me (Barratt) (5:44)
3. Never Wanted You (Barratt) (4:00)
4. Staircase To The Day (Barratt) (7:29)
5. Going For A Quick One (Vic Smith / Candy Carr) (5:16)
6. The Last Day (Barratt) (5:35)
7. Evening Of My Life (Barratt / Hughes) (2:59)
8. Busted In Schenectady (Barratt) (8:11)

Bonusy (reedice Repertoire REPUK1089)
Starbright Starlight (Barratt) 4:13
Good Time Thing (Barratt) 4:15
Climb Aboard The Gravy Train (Barratt) 3:08
Sanctuary (Barratt) 4:02

Norman Barratt – zpěv, kytara
John Hughes – klavinet, klavír, varhany, mellotron, flétna
Les Williams – baskytara
George Lynon – kytara
Russel Cordwell – bicí

Hosté:
Jim Frank – perkuse, bicí, harp
Peter Solley – syntezátor
Mary Zinovieff – syntezátor, housle
Doris Fay, The Gospel Ayres, Bobby Harrison, Pat Arnold – sbory

Zvuková režie: Simon Hayworth / Vic Smith
Aranže: Gravy Train / Vic Smith
Produkce: Vic Smith
Nahráno: Manor Studios Oxon
Kresba a logo: Roger Dean
Vydáno: LP Dawn 1 (1974)
Reedice: Repertoire Records REPUK 1089
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Ghost

Obrázek

Ghost (původně Holy Ghost) založila koncem šedesátých let v Birminghamu pestrá sestava muzikantů, jejichž předkové tvořili neobvyklý národnostní anglicko-italsko-irský mix. Zpěvák a kytarista Paul Eastment dříve hrál ve Velvett Fogg, bubeník Charlie Grima ve Wellington Kitch Jump Band.
Zprvu hráli tvrdší odnož bluesrocku, pak se však setkali se zpěvačkou Shirley Kentovou, která měla za sebou nahrávku na charitativním EP: The Master Singers And Shirley Kent Sing For Charec 67 (Keele University 103, 1966). Svůj styl rozšířili o prvky folkrocku a westcoastu.
Své jediné album nahráli Ghost koncem roku 1969 a ještě před jeho vydáním vypustili do světa první singl.
Album When You're Dead - One Second je slyšitelně pod vlivem hudby západního pobřeží. Vyšlo v lednu 1970, v žebříčcích neuspělo.

Malá „recenzní“ vsuvka.
Hned prvním zavlněním starých elektrofonických varhan na mě dýchne polovina šedesátek. Takhle postaru zvučit kapelu znamenalo v 70’ jediné – tvůrčí záměr, dosažení zamýšlené nálady, nostalgii.
Do tohoto retro sixties konceptu zapadá i vše ostatní. Zpěvaví, hraví, folkoví, květinoví, blueseoví i rockoví Ghost v každém okamžiku znějí jako ozvěna tehdy nedávné a přitom už tak vzdálené doby.
Kontrast mezi folkově zbarvenými písněmi, zpívanými Shirley Kentovou - Hearts And Flowers a Time Is My Enemy – evokujícími květinovou Sandy Dennyovou z Fairport Convention, a převládajícími bluesrockovými kusy, jimiž přispěli ostatní členové kapely, je sice rozpoznatelný, ale dnes mi jej zcela překrývá onen všudypřítomný kaleidoskop druhé poloviny 60’.
Všechny písničky jsou melodicky chytlavé, ale nelepkavé, parádní je kupříkladu silácky mohutná, a přitom zpěvná Too Late To Cry, nebo sixties balada s archaickými klávesami For One Second ... a vůbec, skvělé jsou všechny!
Už tehdy, v roce 1970, to muselo být skvělé retro, natožpak dnes.
Jeden z mých nejmilejších znovuobjevů...

Ghost se do studia vrátili na jaře 1970 a nahráli skladbu I've Got To Get To Know You (ta je jako bonus na CD verzi od italské firmy Mellotron Records z roku 1999). Druhou stranu singlu obsadila již zmíněná For One Second.
Přetrvávající prodejní neúspěchy však záhy začaly skupinu rozkládat a Ghost téhož roku končí.

Shirley Kentová se následně věnovala sólové kariéře, v roce 1975 například vydala pod pseudonymem Virginia Tree album Fresh Out, které bylo - jak se dalo čekat - folkové a na němž se částečně podíleli i dva členové Ghost - Paul Eastment a Terry Guy.
Po odchodu Kentové to zbývající členové krátkodobě zkusili jako Resurrection. Charlie Grima se později stal členem Wizzard Roye Wooda. Danny Mac Guire koncem roku 1998 zemřel.

Jaromír Merhaut (verze Spark 1/2008)

Sestavy:
Paul Eastment – kytara, zpěv (A, B)
Charlie Grima – bicí (A, B)
Terry Guy – klávesy (A, B)
Daniel MacGuire – baskytara (A, B)
Shirley Kent – zpěv, akustická kytara (B)

Diskografie
LP
1. When You're Dead - One Second (LP Gemini GME 1004, 1970) (B)
Reedice: (CD Revolver BFTP 005CD, 1991) a (Mellotron MRCD 1005/2, 1999, bonus I've Got To Get To Know You)

SP
1. When You're Dead / Indian Maid (Gemini GMS 007, 1969)
2. I've Got To Get To Know You / For One Second (Gemini GMS 014, 1970)

Obrázek

When You're Dead - One Second

1. When You're Dead (P. Eastment / P. Keatley) (4:25)
2. Hearts And Flowers (S. Kent) (2:54)
3. In Heaven (T. Guy) (3:21)
4. Time Is My Enemy (S. Kent) (4:06)
5. Too Late To Cry (P. Eastment / P. Keatley) (5:04)
6. For One Second (T. Guy) (5:25)
7. Night Of The Warlock (P. Eastment / T. Guy) (4:22)
8. Indian Maid (T. Guy) (4:21)
9. My Castle Has Fallen (P. Eastment) (2:57)
10. The Storm (P. Eastment / P. Keatley) (3:36)
11. Me And My Loved Ones (T. Guy) (4:09)

12. I've Got To Get To Know You (S. Kent) (4:02)
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Focus

Obrázek

V Holandsku se vyskytovalo a stále funguje množství zajímavých interpretů, kteří mají do prog-art žánru co říci. Focus však nad všemi ční jako megaobelisk.

U zrodu stály v roce 1969 dvě výjimečné osobnosti, vynikající mladí skladatelé a instrumentalisté. Thijs van Leer, student konzervatoře v Amsterodamu, velmi osobitý hráč na flétnu a klávesy, položil základní kámen se dvěma kolegy ze svých minulých projektů, baskytaristou Martinem Dresdenem, a bubeníkem Hansem Cleuverem. Záhy se připojuje Jan Akkerman (ex Brainbox), originální kytarista s pozoruhodnou technikou. V této sestavě se v roce 1970 Focus angažují v holandské verzi muzikálu Hair a natáčejí debutové album Focus Plays Focus (známější jako: In And Out Of Focus). Přestože LP získává v kruhu vyhraněných fanoušků kultovní statut (především díky části skladby House Of The King, která celá vyšla pouze na singlu), Akkerman je nepovažuje za povedené, a skupinu opouští, aby mohl realizovat hudební projekty více po svém.

Jan Akkerman a jeho dva přátelé, Pierre van der Linden (bicí – spoluhráč z Brainbox) a Cyril Havermans (basa a zpěv), vytvoří trio, které začíná být zajímavé i pro mezitím osiřelého Thijs van Leera. Kruh se uzavírá – a noví Focus jsou na světě. Nahrávají Focus II (též: Moving Waves) (1971), které v plné šíři dokonale rozvine vše, co debut naznačil. Singlový hit Hocus Pocus – s precizní kytarovou hrou, Leerovým jódlováním i dalšími vokálními praštěnostmi a pestrými instrumentálními vstupy – se stal největším hitem skupiny. Tak, jako většina běžných posluchačů zná ELP podle Lucky Man, Yes podle Owner Of A Lonely Heart, Genesis podle Mama, jsou Focus ve všeobecném povědomí prostřednictvím Hocus Pocus. A jako v ostatních uvedených případech, ani u Focus to nic nevypovídá o kmenové tvorbě kapely.
Na Moving Waves se střídá jeden silný moment za druhým. Dojem z úvodní vypalovačky je zklidněn čtyřmi nádhernými skladbami v pomalém tempu, kdy se mísí vlivy renesanční hudby, flétnových improvizací, náladotvorné kytary i podmanivého zpěvu. Album vrcholí rozsáhlou kompozicí Eruption, která má na dvacetiminutové ploše dostatek prostoru pro předvedení instrumentální zručnosti a skladatelské invence. V autorství jednotlivých částí se střídá Akkerman s Leerem, výsledkem je prog rock fusion, která má velmi blízko k nejlepším momentům ELP.

Po vydání desky se vzedme vlna mezinárodní popularity, díky níž Focus koncertují a získávají další úspěchy po celé (západní) Evropě. Před natáčením Focus 3 (1972) v produkci Mika Vernona, odchází Havermans, nahrazuje jej Bert Ruiter. Na tomto albu se nachází hit Sylvia, ale především jsou zde další dvě rozsáhlé kompozice, které ještě více představují skupinu jako osobitý symbol instrumentální dokonalosti. Album je tak rozsáhlé, že bylo vydáno coby 2 LP. Objevuje se na něm také částečně nová verze House Of The King.

Koncertní aktivity pokračují a Focus nahrávají 5.5.1973 live album At The Rainbow ve známém Rainbow Theatre v Londýně. Skupinu opouští Pierre van der Linden, důvodem jsou neshody s Rutierem, který se snaží prosazovat modernější, američtější a komerčnější zvuk kapely. Ten se na albu Hamburger Concerto (1974) ještě neprojeví, naopak je jím dovršena dokonalá trilogie silných progrockových alb. Opět se posluchač dočká krátkých skladeb s různými motivy i rozsáhlé mistrovské kompozice. Na tomto albu vypomáhá místo Lindena veterán Collin Allen (mj. ex John Mayall Band).

Collin se na následujícím titulu Mother Focus (1975) objevuje už jen v jedné skladbě (I Need A Bathroom), je nahrazen americkým bubeníkem Davidem Kemperem. Toto dílo nedosahuje kvalit svých předchůdců, je rozmělněné do jednoduchých a méně výrazných, až popových skladeb, v nichž poněkud potlačeně vyznívá zejména Akkerman. Skupina podnikne ještě koncertní turné po Austrálii a Japonsku, na pár vystoupení se vrací Linden. Pak však vnitřní neshody v souboru vedou k odchodu Akkermana, za něhož narychlo zaskakuje belgický jazzrockový kytarista Philip Catherine. Focus se po domácím turné v roce 1976 načas odmlčují.

V mezidobí vychází v USA album Ship Of Memories, které je navýsost zajímavé. Není to ani tak tím, že producent Mike Vernon prakticky bez účasti hudebníků vybral různé nepoužité skladby z archívů, většinou z let 1973-74, či jen jejich zbytky, a po různých úpravách je poslal na svět, ale především okamžitým pocitem deja vu, což samo o sobě stačí na překonání předchozího LP. Vyvolán je duch Focus, a přestože se na albu nacházejí pouze miniatury z různých období, působí kompaktně a svěže, i pro náročného posluchače atraktivně.

Po doplnění novým bubeníkem Stevem Smithem a druhým kytaristou Eef Albersem nastupuje překvapivě do skupiny čtyřicetiletý americký zpěvák P.J.Proby, s nímž je natočeno album Focus Con Proby (1977). Kouzlo Focus se zcela vytrácí a skupina se rozpadá.

Další epizodou je album Focus: Jan Akkerman & Thijs van Leer (1985), kdy se po mnoha létech sólové tvorby dali dohromady oba zásadní členové. Album je zcela v duchu starých Focus, se všemi silnými atributy jejich tvorby. Polyfonické klávesy, vynalézavá a procítěná kytara, hostující hudebníci a kupodivu i elektronické bicí. Polovina osmdesátek však není vhodná doba pro progrockový reunion.

Focus 8 (2002) je už jen Leerovým pokusem. Předcházela mu koncem devadesátých let snaha obnovit Focus v nejsilnější sestavě, neshody mezi Rutierem a van Leerem zabránily trvalejší spolupráci. V roce 2002 se začal van Leer blíže zajímat o skupinu Hocus Pocus, což byl tribute band Focus. Přidal se k nim, vyměnil bubeníka, jméno změnil na Focus, a v sestavě: Bert Smaak – bicí, Jan Dumée – kytara, Bobby Jacobs – basa a Thijs van Leer – klávesy, bylo vyprodukováno osmé studiové album s názvem. Kritiky se různily, od naprostého nadšení, až k výrazné skepsi.

Po dvou živácích – Live In America (2003) a Live At The BBC 1976 (2004) – v roce 2006 vychází Focus 9 / New Skin. Z kmenových muzikantů je v sestavě Thijs van Leer a Pierre van der Linden. V listopadu téhož roku Focus navštěvují i Prahu.

Poslední zprávy z března 2011 přímo z webu kapely http://www.focustheband.com hovoří mimo pravidelné koncertní činnosti i o pilné studiové práci s novým kytaristou Menno Gootjesem v sestavě. Na stránkách najdou badatelé i spoustu dalších informací, na které zde v encyklopedickém profilu nebylo místo.

Focus jsou elitou evropské progrockové scény. Díky dvěma nevšedním osobnostem produkovali mnohovrstevný, instrumentálně výrazný a nadčasový rock, který může být doplňován přívlastky jako art-, jazz- i fusion. Každý si v jejich muzice najde to své.

Milan Vyskočil / Jaromír Merhaut (2011)

Sestavy:
Thijs van Leer – klávesy, flétna, zpěv (A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L)
Martin Dresden – baskytara (A)
Hans Cleuver – bicí (A)
Jan Akkerman – kytara (A, B, C, D, E, H)
Pierre van der Linden – bicí (B, C, J, K, L)
Cyril Havermans – baskytara, zpěv (B)
Bert Ruiter – baskytara (C, D, E, F, G)
Colin Allen – bicí (D)
David Kemper – bicí (E, F)
Philip Catherine – kytara (F, G)
Eef Albers – kytara (G)
Steve Smith – bicí (G)
P.J. Proby – zpěv (G)
Richard James – bicí (G2)
Tato Gomez – baskytara (H)
Ruud Jacobs – baskytara (H)
Ed Starring – syntezátory (H)
Sergio Castillo – bicí (H)
Ustad Zamir Ahmad Khan – tabla (H)
Bert Smaak – bicí (I)
Jan Dumée – kytara (I, J)
Bobby Jacobs – basa (I, J, K, L)
Niels van der Steenhoven – kytara (K)
Menno Gootjes – kytara (L)

Obrázek

Diskografie:
LP/CD
1. Focus Plays Focus alias In And Out Of Focus (Imperial, 5C 054-241921, 1970)(A)
2. Focus II alias Moving Waves (Imperial, 5C 056-24385, 1971)(B)
3. Focus 3 (2LP, Polydor, 2659 016, 1972) (C)
4. At The Rainbow (live, Polydor, 2442 118, 1973) (C)
5. Hamburger Concerto (Polydor, 2460 228, 1974) (D)
6. Mother Focus (Polydor, 2302 036, 1975) (D, E)
7. Ship Of Memories (Sire, SA 7531, 1976) (A-E)
8. Focus Con Proby (EMI Bovema, 5C 064-25713, 1977) (G)
9. Focus: Jan Akkerman & Thijs van Leer (LP/CD, Vertigo, 824 524-1, 524-2, 1985) (H)
10. Focus 8 (CD, Musea, FGBG 4472.AR, 2002) (I)
11. Live In America (CD, Classic Rock Legends, CRL1090, 2003) (I)
12. Live At The BBC 1976 (CD, Hux, HUX051, 2004) (F)
13. Live In South America (CD, Sol & Deneb, CDSD 15, 2004) (I)
14. Live Legends (2CD, Classic Rock Legends, 2004) (I)
15. Focus 9 / New Skin (CD, Red Bullet, RB 66.253, 2006) (K)

Poznámka: žádná jiná mně známá skupina neměla tolik různých variant přebalů (a názvů) svých alb.

SP (výběr)
1. The Shrine of God / Watch the Ugly People (Ramses Shaff, a strana s Focus) (Phillips, JF 336061, 1969)
2. Why Dream / Happy Nightmare (Imperial, 5C 006-24220, 1970)
3. House Of The King / Focus (Imperial, 5C 006-24250, 1970)
4. House Of The King / Black Beauty (Pink Elephant, PE 22.542Y, 1971)
5. Hocus Pocus / Janis (Imperial, 5C 006-24415, 1971)
6. Sylvia / Love Remembered (Imperial, 4C 006-24607, 1972)
7. Tommy / Focus 2 (Blue Horizon, 2096 008, 1972)
8. Sylvia / House Of The King (Polydor, 2001 422, 1972)
9. Hocus Pocus Pt.1 / Hocus Pocus Pt.2 (Sire, 704, 1973)
10. Hocus Pocus / Sylvia (Imperial, 4C 006-24697, 1973)
11. Harem Scarem / Early Bird (Polydor, 2058466, 1974)
12. Mother Focus / I Need A Bathroom (Polydor, 2058 599, 1975)
13. P's March / Focus V (EMI, PRH 14, 1976)
14. House Of The King / O Avendrood (Polydor, 2001 640, 1976)

Poznámka: singlová diskografie Focus je doslova změtí různých variant, proto je výčet SP jen orientační.
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Titus Groan

Obrázek

Zapoměnka z přelomu 1970/71. Skupina pojmenovaná svým zakladatelem Johnem Leem po titulní postavě stejnojmenného románu Mervyna Pikea se svezla na vlně zájmu, vyvolané květnovým Hollywood Pop festivalem, kde vedle Ginger Baker’s Airforce a Grateful Dead zazářili Mungo Jerry. Firma Dawn v euforii se všemi festivalovými novici (Mungo Jerry, Mike Cooper, Demon Fuzz a Titus Groan) sepsala smlouvu.
Jediné album kapely je zvláštní směsí ambiciózní progrese a nostalgické sixties zpěvnosti. Titus Groan namíchali Colosseum, Caravan, Jethro Tull a Pretty Things. Protože byli vynikající instrumentalisté, a měli v sestavě i dechaře, mohli si dovolit neobvyklé zvukové kombinace, někdy se ale nechali strhnout sami sebou.
Komplikovaný, místy až rozpolcený projev vedle rozdováděných tullovských hradních trubadúrů a líbezných vokálních harmonií. Vše na jedné neuspořádané hromadě. A to je zřejmě důvodem všech výhrad, které se na Titus Groan snášejí ve fanouškovských diskuzích. Každá skupinka by upřednostnila jinou část skládačky. Jenže, to už by zase nebyli Titus Groan…

Nakonec, posuďte sami. Na úvod trochu Colossea (It Wasn’t For You), následuje vrcholná část alba, všeobjímající čtyřdílná artrocková svita Hall Of Bright Carvings, korespondující svou „staroanglickou“ náladou například s ranými Jethro Tull či Capability Brown anebo Gryphon. Tematicky je podobně jako Fuschia přímo inspirována Peakovým románem. I Can’t Change je kaleidoskopická ozvěna přelomu sixties/seventies: flétna, varhany, v předělu dechy a rozdováděná flétna. Líbezně houpavá pseudobarokní zpívánka (ve finále ovšem docela rozdováděná jazzrocková divočina) It’s All Up With Us je přesně ten typ artrocku, jenž nemůže vzniknout jinde, než na britských ostrovech. Z každého tónu vyzařuje tradice. Fuschia, závěrečná skladba LP, vespod náznakově hardrocková, shůry westcoastově rozezpívaná a současně i tullovsky rozšafná.

Obrázek

Titus Groan
Titus Groan (1970)

1. It Wasn’t For You (Stuart Cowell/Tony Priestland) (5:30)
2. Hall Of Bright Carvings (Stuart Cowell/Tony Priestland/John Lee/Jim Toomey) (11:50)
I. Theme
II. In The Dusty High-Vaulted Hall
III. The Burning
IV. Theme
3. I Can’t Change (John Lee) (5:38)
4. It’s All Up With Us (Stuart Cowell/Tony Priestland/John Lee/Jim Toomey) (6:06)
5. Fuschia (Tony Priestland) (6:24)
6. Open The Door Homer (Bob Dylan) (3:28)
7. Woman Of The World () (4:32)
8. Liverpool () (5:54)

Obsazení:
Stuart Cowell – klávesy, kytara, zpěv
John Lee – baskytara
Tony Priestland – saxofon, flétna, hoboj
Jim Toomey – bicí

Nahráno: Pye. I. & I.B.C.I.
Zvuková režie: Howard Barrow, Bryan Stott
Produkce: Barry Murray
Přebal: Sue Baws
Vydáno: LP (Dawn, DNLS 3012, 1970)
Reedice: CD (Won-Sin, WS 885 691-2, 2002) (Esoteric, eclec2226, 2010)
Tidal: https://listen.tidal.com/artist/6016366

Jaromír Merhaut [2011]
merhaut
Příspěvky: 178
Registrován: 05 led 2018 00:46

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od merhaut »

Téma bude přesunuto na jiný web.
akburt
Příspěvky: 25
Registrován: 08 říj 2013 15:31

Re: Zapomenutý rock

Příspěvek od akburt »

úzasná práce,moc dekuji.
Odpovědět