O KABELECH A O HIFI - William Low - šéf Audioqest
Napsal: 01 zář 2011 15:59
Našel jsem starý uložený článek, snad se vám hodí.
Nevěděl jsem kam to dát,tak alespoň takto.
Rozhovor z Williamem Lowem-šéfem Audioqest.Myslím,že je tam hodně zajímavých názorů.To že je z roku 1999 není myslím podstatné.
Jak dlouho existuje AudioQuest a co stálo u jeho zrodu?
Impulz založit AudioQuest jako výrobce kabelů se zrodil v okamžiku, kdy jsem si pouštěl Beethovenovu Šestou symfonii... V té době jsem sice poslouchal převážně americké písničkáře, rock a folk, ale stále častěji jsem se obracel i ke klasice. A tenkrát, v dubnu 1980, jsem byl unešen interpretací Beethovena Losangeleskou filharmonií... Nešlo o nějaké propadnutí do transu, ale spíše o uvolnění. Když na mě hudba správně působí, neposlouchám ji jako takovou, spíše bych to přirovnal k unášení v řece. V řece duševní stimulace, emocí a smyslů. A právě ve chvíli takového ponoření jsem se rozhodl nevyrábět kabely pouze pro svoje studio, ale i pro potřeby jiných... No, a zrodil se AudioQuest...
Je pravda, že první kabel vznikl již o dva roky dříve, v dubnu 1978, pro moji tehdejší poslechovku v Santa Monice. Předvádění audio komponentů se tehdy odbývalo pouze po telefonickém objednání. Používaná kabeláž však byla skutečně katastrofální a popudem k prvnímu kabelu byl článek Martina Collomse v anglickém HiFi News&Record Review. Předváděl tehdejší modely kabelů, které na žádost časopisu navrhl designer zesilovačů Dave Gore. Inspirován těmito informacemi jsme ještě s jedním majitelem konkurenčního studia navrhli první reprokabel, žertem pojmenovaný jako "Originální receptura" (po vzoru tehdejší reklamy Kentucky Fried Chicken, dnes KFC). Kabel měl úspěch, ostatně mezi slepými je jednooký vždy králem, a tak jsem ho dva roky prodával dealerům v Americe, dokonce se ohlásil první zámořský distributor z Japonska. V dubnu 1980 jsem se však rozhodl radikálně změnit koncept prodeje a výroby, hlavně jsem chtěl pokročit ve vývoji kabelů. Od tohoto momentu se enormně zvýšilo moje hledání elektromagnetických zákonitostí, negativně ovlivňujících kvalitu zvuku, a začalo nekonečné zkoumání, jak tyto negativní vlivy minimalizovat... Říkám minimalizovat, neboť úplně odstranit je nelze.
Za dlouhou dobu v této branži máte jistě řadu nezapomenutelných zážitků...
...nezapomenutelné zážitky mě vždy něco naučily. Většina z toho, co dnes po více než dvaceti letech o kabelech vím, přišla nečekaně – ve formě pověstného klepnutí přes prsty, znamenajícího: "Bille, dej si pozor!"
Jeden jsem prožil s "Originální recepturou". Šlo vlastně o dvě paralelní žíly, každá sestávala ze 435 spletených měděných vodičů. První kabely jsme izolovali omotáním nylonovým vláknem, které drželo spletené drátky velice pevně pohromadě. Chtěl jsem vzhled tohoto kabelu ještě trochu vylepšit, a tak jsem obě žíly přetáhl průhlednou izolací z PVC. Vypadalo to bombasticky – jedna žíla izolovaná červeným nylonovým vláknem, druhá bílým, a přes to průhledná izolace. Problém byl ale v tom, že se kabel nedal téměř vůbec ohnout, a tak jsem začal používat měkčí PVC. Nedělal jsem to kvůli zvuku, jen jsem chtěl dosáhnout toho, aby se dal kabel smotat do prodejního balení.
V té době mě jeden výrobce reprosoustav pozval, abych mu tu svoji chloubu, tehdy už docela populární, předvedl. Přinesl jsem jeden 7,5m pár starého (a neohebného) "Receptu" a jasně s ním porazil výrobcem dosud používaný kabel... No, a s vědomím, že v hifi je kratší vždy lepší, skočil jsem do auta pro další, tentokrát třímetrový set té ohebnější verze. Se suverénním úsměvem jsem se po předchozím úspěchu rozhodl konkurenční kabel úplně dorazit. A beng, k mému obrovskému překvapení hrál krátký kabel hůř než dlouhý! Byl to pro mě jako samozvaného odborníka na kabely pěkný trapas, ale naučilo mě to, co dokáže pevná izolace. Zvukový rozdíl mezi oběma mými kabely zapříčinila pouze její tvrdost. K poznání zákonitostí elektromagnetického působení, indukčnosti, kapacity apod. mě přivedly právě všelijaké trapasy a neočekávaná překvapení.
Typická koncepce kabelů AudioQuest je používání pevných vodičů Solid Core. Je to podle vás jediná a konečná cesta k eliminaci problémů v kabelech, nebo máte pocit, že se dá v budoucnu ještě něco převratného vynalézt?
Já mám pocit, že jsme všichni jako ti tři slepí v příběhu o slepcích a slonu. Každý z nich má jiné vysvětlení pro to, co nahmatají. Nebudu předstírat, že mám absolutní recept na odstranění všech problémových zkreslení v kabelech. Nahmatal jsem onoho zmíněného slona v mnoha místech a tím jsem postupně získal velmi přínosné zkušenosti... Je to velice potřebné k tomu, abych byl se svými kabely tak daleko, jak jsem, ale stále málo k tomu, abych uměl vysvětlit každý fenomén. Hledání vědění nikdy nekončí.
Zdá se nám, že onen vytoužený perfektní zvuk se často týká spíše vnitřních pocitů a psychologie lidí, kteří se audiem zabývají nebo živí. Co si o tom myslíte? Co považujete za perfektní zvuk a jaká je ta správná cesta k němu?
To je ale komplikovaná otázka! Problém v hledání toho optimálního zvuku vždy tkví v nekonečném přemýšlení o audiosystému a o technice. To je ta nejjistější cesta k onomu omylu, kdy se poslouchá sestava a nikoliv hudba. Pokud budeme například chtít určit kvalitu skla pohledem na vzdálenou horu, musíme se skrz něj na horu podívat. Co se však velmi často v naší branži děje, je ono prohlížení si skla místo hory. Když zaostřím svůj pohled na vady, prach nebo podobné chyby na skle, nemohu vidět horu!
Audiosystém má za úkol zprostředkovat emoce. Věrnost je běžně považována za nejdůležitější atribut systému: čím je přesnější, tím větší je samozřejmě i zážitek z poslechu. Ale věrnost je jen prostředkem zážitku, nikoliv cílem. Schopnost audiosestavy reprodukovat něco (nahrávky) z minulosti nám však dává jenom možnost opakování. A opakování není nikdy živá skutečnost. Věří snad někdo, že má Rolling Stones anebo Berlínské Filharmoniky v obýváku? Já jsem velmi dobře schopen si užívat hudbu, aniž bych vyžadoval od hifi zařízení nemožné – pokud bych to vyžadoval, byl bych věčně nešťastný. Spokojenost se zařízením má více společného s postojem k němu, než s jeho kvalitou.
Myslím, že největší rozdíl mezi dobrým a špatným audiosystémem není v množství jeho chyb a v míře zkreslení, ale v tom, jak ony chyby dokážeme vnímat a do jaké míry na nás dokážou negativně působit. Nejrůznější zkreslení a rušení jsou neoddělitelnou součástí našeho života, ale některé vnímáme rušivě a některé bez problému ignorujeme. Dobří návrháři přístrojů z těchto zkušeností dokáží těžit a jsou pro ně důležité hudební vlastnosti. Elektronické testovací přístroje jsou sice nepostradatelnými pomocníky, ale správný konečný výsledek se dá dosáhnout pouze poslechem.
Řada hudebníků používá doma levné a nekvalitní přístroje (o kabelech ani nemluvě), systémy, do jakých by hifista ani nekopl... Umíte si toto chování profesionálů nějak vysvětlit?
Ach, muzikanti... To je kapitola sama pro sebe. Buď doma používají to skutečně nejhorší, anebo jdou do druhého extrému a mají tendenci vyžadovat absolutní dokonalost. Ono je to tak, všechny informace potřebné ke komponování hudebního díla, kompoziční řemeslo, rytmus a všechno ostatní, co je třeba, může být transponováno klidně po telefonu, na to hudebník nemusí investovat desetitisíce dolarů. Intelektuální informaci hudby dokáže podat i ten nejlevnější aparát. Ale pokud se chcete koupat v kvalitním zvuku, pak je třeba jisté investice. Když však chce muzikant koupit kvalitní sestavu podle jeho představ, tak žádá velmi často téměř nemožné. Já se plně ztotožňuji s cílem dosáhnout absolutní kvality, ale díkybohu jsem schopen zapomenout na kritické hledání a jednoduše si užívat muziku.
Snad každý si pamatujeme na první děvče, první auto a první přístroje... Jaké bylo vaše první stereo a co byste považoval za váš první audiofilní systém?
Krásná otázka. První skutečné hifi, první pěkné auto, první opravdový polibek... To všechno jsou věci, které nemohou být nikdy přetrumfnuty. Později v životě se honíme za zážitky, které by měly být tak dobré jako ty první – ale ono to nejde. Jenom teenager má ten dar prožívat tyto věci poprvé, a vnímat je tedy tak, jak my již neumíme. Jak život jde, tak si pořizujeme stále lepší hifi, které je schopné dát nám podstatně lepší kvalitu, ale i s tím nejlepším aparátem můžeme (když máme štěstí) dosáhnout nanejvýš stejné kvality zážitku, jako jsme dosáhli v mládí s naší první věží.
OK, můj první systém, který mě katapultoval do onoho stavu, kdy jsem cítil takové to "neuvěřitelné!!!" nebo "není nic lepšího" sestával z gramofonu Garrard Lab80 s přenoskou Empire 888PE, elektronkového předzesilovače a zesilovače Dynaco PAT-4/Stereo 70. Reprosoustavy jsem si vyráběl a osadil reproduktory z Wharfedale W-60D. Kabely byly strašné, a psal se rok 1967.
Dnes používám několik systémů a spoustu přístrojů, avšak mezi tím vším nemám nic, o čem bych mohl prohlásit, že je lepší než ten zbytek, kromě kabelů. Mám je zkrátka všechny stejně rád. Kdybych se pokoušel sestavit perfektní systém, znamenalo by to pro mě určitě permanentní neuspokojení. Mám mnoho elektronkových zesilovačů Audio Research, jako předzesilovače používám výhradně jejich výrobky, mým miláčkem je stereo koncový stupeň VT 130, ale poslouchám i tranzistory, mezi mnoha značkami mohu jmenovat ty silnější monobloky Pass Aleph. Reprosoustavy mám Vandersteen a v menší místnosti Sonus faber Concertino spolu se starým elektronkovým Luxmanem a příjemným CD přehrávačem Pioneer PL-65. S rozkoší poslouchám malý systém ve tmě a nechávám se unést krásou a smyslností hudby...
Jo, tak to by bylo asi tak všechno.
Nevěděl jsem kam to dát,tak alespoň takto.
Rozhovor z Williamem Lowem-šéfem Audioqest.Myslím,že je tam hodně zajímavých názorů.To že je z roku 1999 není myslím podstatné.
Jak dlouho existuje AudioQuest a co stálo u jeho zrodu?
Impulz založit AudioQuest jako výrobce kabelů se zrodil v okamžiku, kdy jsem si pouštěl Beethovenovu Šestou symfonii... V té době jsem sice poslouchal převážně americké písničkáře, rock a folk, ale stále častěji jsem se obracel i ke klasice. A tenkrát, v dubnu 1980, jsem byl unešen interpretací Beethovena Losangeleskou filharmonií... Nešlo o nějaké propadnutí do transu, ale spíše o uvolnění. Když na mě hudba správně působí, neposlouchám ji jako takovou, spíše bych to přirovnal k unášení v řece. V řece duševní stimulace, emocí a smyslů. A právě ve chvíli takového ponoření jsem se rozhodl nevyrábět kabely pouze pro svoje studio, ale i pro potřeby jiných... No, a zrodil se AudioQuest...
Je pravda, že první kabel vznikl již o dva roky dříve, v dubnu 1978, pro moji tehdejší poslechovku v Santa Monice. Předvádění audio komponentů se tehdy odbývalo pouze po telefonickém objednání. Používaná kabeláž však byla skutečně katastrofální a popudem k prvnímu kabelu byl článek Martina Collomse v anglickém HiFi News&Record Review. Předváděl tehdejší modely kabelů, které na žádost časopisu navrhl designer zesilovačů Dave Gore. Inspirován těmito informacemi jsme ještě s jedním majitelem konkurenčního studia navrhli první reprokabel, žertem pojmenovaný jako "Originální receptura" (po vzoru tehdejší reklamy Kentucky Fried Chicken, dnes KFC). Kabel měl úspěch, ostatně mezi slepými je jednooký vždy králem, a tak jsem ho dva roky prodával dealerům v Americe, dokonce se ohlásil první zámořský distributor z Japonska. V dubnu 1980 jsem se však rozhodl radikálně změnit koncept prodeje a výroby, hlavně jsem chtěl pokročit ve vývoji kabelů. Od tohoto momentu se enormně zvýšilo moje hledání elektromagnetických zákonitostí, negativně ovlivňujících kvalitu zvuku, a začalo nekonečné zkoumání, jak tyto negativní vlivy minimalizovat... Říkám minimalizovat, neboť úplně odstranit je nelze.
Za dlouhou dobu v této branži máte jistě řadu nezapomenutelných zážitků...
...nezapomenutelné zážitky mě vždy něco naučily. Většina z toho, co dnes po více než dvaceti letech o kabelech vím, přišla nečekaně – ve formě pověstného klepnutí přes prsty, znamenajícího: "Bille, dej si pozor!"
Jeden jsem prožil s "Originální recepturou". Šlo vlastně o dvě paralelní žíly, každá sestávala ze 435 spletených měděných vodičů. První kabely jsme izolovali omotáním nylonovým vláknem, které drželo spletené drátky velice pevně pohromadě. Chtěl jsem vzhled tohoto kabelu ještě trochu vylepšit, a tak jsem obě žíly přetáhl průhlednou izolací z PVC. Vypadalo to bombasticky – jedna žíla izolovaná červeným nylonovým vláknem, druhá bílým, a přes to průhledná izolace. Problém byl ale v tom, že se kabel nedal téměř vůbec ohnout, a tak jsem začal používat měkčí PVC. Nedělal jsem to kvůli zvuku, jen jsem chtěl dosáhnout toho, aby se dal kabel smotat do prodejního balení.
V té době mě jeden výrobce reprosoustav pozval, abych mu tu svoji chloubu, tehdy už docela populární, předvedl. Přinesl jsem jeden 7,5m pár starého (a neohebného) "Receptu" a jasně s ním porazil výrobcem dosud používaný kabel... No, a s vědomím, že v hifi je kratší vždy lepší, skočil jsem do auta pro další, tentokrát třímetrový set té ohebnější verze. Se suverénním úsměvem jsem se po předchozím úspěchu rozhodl konkurenční kabel úplně dorazit. A beng, k mému obrovskému překvapení hrál krátký kabel hůř než dlouhý! Byl to pro mě jako samozvaného odborníka na kabely pěkný trapas, ale naučilo mě to, co dokáže pevná izolace. Zvukový rozdíl mezi oběma mými kabely zapříčinila pouze její tvrdost. K poznání zákonitostí elektromagnetického působení, indukčnosti, kapacity apod. mě přivedly právě všelijaké trapasy a neočekávaná překvapení.
Typická koncepce kabelů AudioQuest je používání pevných vodičů Solid Core. Je to podle vás jediná a konečná cesta k eliminaci problémů v kabelech, nebo máte pocit, že se dá v budoucnu ještě něco převratného vynalézt?
Já mám pocit, že jsme všichni jako ti tři slepí v příběhu o slepcích a slonu. Každý z nich má jiné vysvětlení pro to, co nahmatají. Nebudu předstírat, že mám absolutní recept na odstranění všech problémových zkreslení v kabelech. Nahmatal jsem onoho zmíněného slona v mnoha místech a tím jsem postupně získal velmi přínosné zkušenosti... Je to velice potřebné k tomu, abych byl se svými kabely tak daleko, jak jsem, ale stále málo k tomu, abych uměl vysvětlit každý fenomén. Hledání vědění nikdy nekončí.
Zdá se nám, že onen vytoužený perfektní zvuk se často týká spíše vnitřních pocitů a psychologie lidí, kteří se audiem zabývají nebo živí. Co si o tom myslíte? Co považujete za perfektní zvuk a jaká je ta správná cesta k němu?
To je ale komplikovaná otázka! Problém v hledání toho optimálního zvuku vždy tkví v nekonečném přemýšlení o audiosystému a o technice. To je ta nejjistější cesta k onomu omylu, kdy se poslouchá sestava a nikoliv hudba. Pokud budeme například chtít určit kvalitu skla pohledem na vzdálenou horu, musíme se skrz něj na horu podívat. Co se však velmi často v naší branži děje, je ono prohlížení si skla místo hory. Když zaostřím svůj pohled na vady, prach nebo podobné chyby na skle, nemohu vidět horu!
Audiosystém má za úkol zprostředkovat emoce. Věrnost je běžně považována za nejdůležitější atribut systému: čím je přesnější, tím větší je samozřejmě i zážitek z poslechu. Ale věrnost je jen prostředkem zážitku, nikoliv cílem. Schopnost audiosestavy reprodukovat něco (nahrávky) z minulosti nám však dává jenom možnost opakování. A opakování není nikdy živá skutečnost. Věří snad někdo, že má Rolling Stones anebo Berlínské Filharmoniky v obýváku? Já jsem velmi dobře schopen si užívat hudbu, aniž bych vyžadoval od hifi zařízení nemožné – pokud bych to vyžadoval, byl bych věčně nešťastný. Spokojenost se zařízením má více společného s postojem k němu, než s jeho kvalitou.
Myslím, že největší rozdíl mezi dobrým a špatným audiosystémem není v množství jeho chyb a v míře zkreslení, ale v tom, jak ony chyby dokážeme vnímat a do jaké míry na nás dokážou negativně působit. Nejrůznější zkreslení a rušení jsou neoddělitelnou součástí našeho života, ale některé vnímáme rušivě a některé bez problému ignorujeme. Dobří návrháři přístrojů z těchto zkušeností dokáží těžit a jsou pro ně důležité hudební vlastnosti. Elektronické testovací přístroje jsou sice nepostradatelnými pomocníky, ale správný konečný výsledek se dá dosáhnout pouze poslechem.
Řada hudebníků používá doma levné a nekvalitní přístroje (o kabelech ani nemluvě), systémy, do jakých by hifista ani nekopl... Umíte si toto chování profesionálů nějak vysvětlit?
Ach, muzikanti... To je kapitola sama pro sebe. Buď doma používají to skutečně nejhorší, anebo jdou do druhého extrému a mají tendenci vyžadovat absolutní dokonalost. Ono je to tak, všechny informace potřebné ke komponování hudebního díla, kompoziční řemeslo, rytmus a všechno ostatní, co je třeba, může být transponováno klidně po telefonu, na to hudebník nemusí investovat desetitisíce dolarů. Intelektuální informaci hudby dokáže podat i ten nejlevnější aparát. Ale pokud se chcete koupat v kvalitním zvuku, pak je třeba jisté investice. Když však chce muzikant koupit kvalitní sestavu podle jeho představ, tak žádá velmi často téměř nemožné. Já se plně ztotožňuji s cílem dosáhnout absolutní kvality, ale díkybohu jsem schopen zapomenout na kritické hledání a jednoduše si užívat muziku.
Snad každý si pamatujeme na první děvče, první auto a první přístroje... Jaké bylo vaše první stereo a co byste považoval za váš první audiofilní systém?
Krásná otázka. První skutečné hifi, první pěkné auto, první opravdový polibek... To všechno jsou věci, které nemohou být nikdy přetrumfnuty. Později v životě se honíme za zážitky, které by měly být tak dobré jako ty první – ale ono to nejde. Jenom teenager má ten dar prožívat tyto věci poprvé, a vnímat je tedy tak, jak my již neumíme. Jak život jde, tak si pořizujeme stále lepší hifi, které je schopné dát nám podstatně lepší kvalitu, ale i s tím nejlepším aparátem můžeme (když máme štěstí) dosáhnout nanejvýš stejné kvality zážitku, jako jsme dosáhli v mládí s naší první věží.
OK, můj první systém, který mě katapultoval do onoho stavu, kdy jsem cítil takové to "neuvěřitelné!!!" nebo "není nic lepšího" sestával z gramofonu Garrard Lab80 s přenoskou Empire 888PE, elektronkového předzesilovače a zesilovače Dynaco PAT-4/Stereo 70. Reprosoustavy jsem si vyráběl a osadil reproduktory z Wharfedale W-60D. Kabely byly strašné, a psal se rok 1967.
Dnes používám několik systémů a spoustu přístrojů, avšak mezi tím vším nemám nic, o čem bych mohl prohlásit, že je lepší než ten zbytek, kromě kabelů. Mám je zkrátka všechny stejně rád. Kdybych se pokoušel sestavit perfektní systém, znamenalo by to pro mě určitě permanentní neuspokojení. Mám mnoho elektronkových zesilovačů Audio Research, jako předzesilovače používám výhradně jejich výrobky, mým miláčkem je stereo koncový stupeň VT 130, ale poslouchám i tranzistory, mezi mnoha značkami mohu jmenovat ty silnější monobloky Pass Aleph. Reprosoustavy mám Vandersteen a v menší místnosti Sonus faber Concertino spolu se starým elektronkovým Luxmanem a příjemným CD přehrávačem Pioneer PL-65. S rozkoší poslouchám malý systém ve tmě a nechávám se unést krásou a smyslností hudby...
Jo, tak to by bylo asi tak všechno.